Dokonalá kombinace Moorova Top 10 a McBainova 87. revíru. Každodenní rutina policejního okrsku je zde okořeněna motivem opláštěnkovaných psychopatů, se kterými se detektivové musejí nějak popasovat. Ed Brubaker a Greg Rucka přitom rafinovaně vrací superpadouchy do jejich původních rolí, ještě než začali mít povšechné tendence vládnout světu a páchat genocidy - tedy do rolí obyčejných zločinců, kteří se díky svým schopnostem považují za něco víc, přestože morálně je tomu právě naopak. Zároveň logicky osvětluje negativní postoj zákona k Batmanovi, jež sice nadále zůstává hrdinou, ale nový úhel pohledu má hodně co do sebe. V jednotlivých povídkách autoři možná až moc hřeší na žánrová klišé, ale tentokrát to k příběhům zkrátka sedí. Je to právě tak suché, jak čekáte a přesně tak nekompromisní, jak doufáte. Nikdo nemá jistotu, zda přežije zítřek, přičemž nebezpečí nespočívá pouze v boji s asociálními grázly. Život v Gothamu holt není žádné peříčko, což pro tamější detektivy platí čtyřnásob.

Tahle kniha se stane mojí srdcovkou (je to náhoda, že na knihovnu s komiksy zbylo místo jenom v ložnici?!). Ale teď vážně. Mám ráda superhrdiny. Protože jsou super a protože jsou hrdinové. Ale je člověk hrdinou jenom proto, že na něj něco zaútočilo, moc vědátoroval nebo má prostě prachy? Jsou tady i jiný hrdinové. Ti, co musí do noci vypisovat papíry a nemají svojí vlastní úklidovou četu. Protože tohle komiksy o superhrdinech moc neukazují. Jak jsou policajti zpruzený, když vypadají jako blbové, že za ně někdo dělá práci (pokud teda nejsou blbové furt nebo nejsou podplácený a je jim to šumák). Proto bylo jasný, že si Gotham Central přečtu. A líbilo se moc. Bravurně rozehráno a do konce nepřišlo hluché místo. Ale přiznejme si to, když bydlíte v Gothamu, tak normální zločinci vás berou obloukem (nebo nestojí moc za zmínku, takže jako kdyby nebyli). Udělalo mi radost, že když tam netopejr byl, tak fakt jenom chvilku. Tohle není jeho příběh. A je to dobrý příběh!