Nuda. Každý má krizi. Perec, Francouz, toho z podstaty není ušetřen. Už jen to dopolední víno a čokoládové croissanty po ranním sexu dávají všem la petite mort. Já chápu, že je potřeba znát u Perece kontext a že jeho výtvory definitivně nejsou jen chaotická změť, ale absolutně mi to prosvištělo hlavou, aniž by mě to zajímalo... i já, promrhaný talent, co by sám o sebe neopřel kolo, jsem si říkal, že by Perec měl zavřít klapačku a trochu se vzchopit... jestliže umíte popsat svou bolest, krizi, šílenství, cokoliv, je tu spousta autorů, co to umí a někam vás to posune... pak jsou tu ti ostatní, co jen kňourají, protože je toho na ně moc, tohle je tak na půli cesty. Ale to namáčení ponožek ve mně nevím proč zůstalo.

Georges Perec to valí jako takovej ten velkej stroj, kterej rovná asfalt, když se nasype na silnici! Ano, mohl jsem si dát větší práci s přirovnáním, ale stejně by se se mnou kvůli tomu nikdo nevyspal, tak proč to dělat. Muž, který spí zrovna moc nespí, protože bloumá po ulicích a jeho vnitřní hlas ho bombarduje takovou smrští sebemrskačství, že jsem si chvilkami myslel, že jsem to já. Tohle číst někdy v sobotu ráno po tom, co jsem zase buchl litr za jégra v baru, tak bych se oběsil. A když už mluvíme o tý sebevraždě, strašně moc mi celou dobu Perecova kniha připomínala Léveho Sebevraždu, kterou vydalo taky Rubato a to zhruba před rokem. Jednak tím, že byla taky psaná v druhé osobě, druhak tím, že mi tento hrdina přišel jako adolescentní verze hrdiny ze Sebevraždy, který se nakonec vymanil z nicoty a dotáhl to až na tenisovej kurt, jen aby se obloukem vrátil zpět k depresi. Chvílemi nesnadný čtení, chvílemi parafráze na všechny ty uplakaný francouzský existencionalisty, to vše s náladou a tíží a lá Fernando Pessoa. Za mě gatě dolů.