Velmi poutavý příběh vědkyně od jejích začátků, významných objevů, které skoro až dosáhly na Nobelovu cenu, přes dramata kolem léku proti viru HIV až k popisu vnitřní komunikační sítě v každém z nás. Vědecký pohled na psychosomatiku, na vnitřní léčebnou schopnost našich těl, na komunikaci mezi imunitním, neurologickým, endokrinním a trávícím systémem a co ji narušuje, to vše velmi srozumitelně podané, prostě stojí za přečtení. (Říjen: 984 str.)

Kniha je spíš životním příběhem autorky než naučnou literaturou. Pokud vás zajímá víc naučná literatura, budete si muset najít něco jiného. Naučné pasáže v knize slouží hlavně pro pochopení objevu opiátového receptoru a jak spolu souvisí neuropeptidy, emoce, tělo a zdraví. Autorka vysvětluje, jak její vědecké objevy vedly k novému chápání vztahu těla a mysli. Na začátku se věnuje čistě vědeckému výzkumu a málem končí spojením vědy a esoteriky. Ten přechod je dost neznatelný a je zřejmé, že hranice mezi vědou a spiritualitou se zmenšují. (Např. mindfulness) Abych to zkrátil, protože wikipedie je stručná a přesná: „Pertová objevila, že neuropeptidy a neurotransmitery působí přímo na imunitní systém, což ukazuje na jeho úzkou souvislost s emocemi. Objevila dále mechanismy, jež hluboce propojují emoce, limbický systém a imunitní systém. Poznání, že imunitní a endokrinní systém je ovlivňován nejen mozkem, ale také samotným centrálním nervovým systémem, zásadně rozvíjí pochopení podstaty emocí i nemocí.“ Kniha má formu autobiografie, která popisuje život autorky od objevu opiátového receptoru až téměř ke konci její profesní kariéry. V knize tak popisuje svoje vědecké bádání a je to tak trochu exkurze do zákulisí výzkumu. Autorka knihu pojala typicky ženským způsobem. Dává do souvislosti nejen vědecké poznatky a jak k nim došlo, ale i osobní historii, jak to prožívala a co si myslela. Nejdřív mě napadlo, že by bylo dobré naučné pasáže vysázet jiným fontem než zážitky autorky. Když sem četl dál, zjistil jsem, že se to prolíná tak moc, že by to nešlo. Naučné pasáže postupně ustupují a přibývá osobní příběh. Kniha má několik rovin, které se vzájemně prostupují. Začíná hledáním vědecké pravdy přes vznik nového oboru psychoneuroimunologie, chápání chemického fungování mozku, hledání léku na AIDS až po psychosomatiku a změnu paradigmatu, která nás vrací zpět k hledání pravdy. Jedna z rovin je malinko feministická. Kritizuje se období 60. a 70. let, dnes je situace málem obrácená. I mě přítomnost výhradně mužů ve vědě zarazila. Zkráceně: Proč dělají vědu ženy? Aby zachránily lidské životy. Proč dělají vědu muži? Aby dostali Nobelovu cenu. Nevyvážené prostředí vědy, tak může mít velké nevýhody. Pokud vám nevadí, že to je spíš životopis „s přesahem“, tak rozhodně doporučuju. Mě se to líbilo i z té ženské stránky. Kniha se zajímavě doplňuje s Damasiovým dílem Descartesův omyl. A možná taky Chybějící okamžik, který napsal molekulární biolog Robert Pollack. Vzhledem k datu prvního vydání (1999) kniha už asi nebude úplně přesná. 85%