Na Armadu jsem se dost těšila - jednak kvůli tématu a také proto, že autorova předchozí kniha byla fakt pecka. Bohužel, Armada už zas taková pecka nebyla. Téma knihy mi přišlo zajímavé a pro mne i dost lákavé, ale už mi tolik nesedělo zpracování. Prvních 100 stran jsem se jaksi nudila a měla jsem nutkání přeskakovat. Autor totiž prvních 100 stran věnuje tomu, co slibuje anotace. Takže čtenář docela dlouho čeká na bod, odkud se děj konečně začne dál rozvíjet, aby se dozvěděl, jak to teda pokračuje. Bohužel to nutkání přeskakovat mi zůstalo až do konce. Nedokázala jsem se ke knize tolik připoutat, abych za každou cenu četla všechny detaily příběhu. V řadě věcí je kniha dost předvídatelná a autor se nevyhnul několika klišoidním momentům, které už jsme také mohli vidět jinde. Děj je na můj vkus příliš povrchně popsaný a hodně urychlený, což mne mrzelo. Autor je schopen se nimrat v nedůležitých detailech popisujících kde jakou blbinu, ale děj samotný pak klouže pouze po povrchu. Týkalo se to i postav, které vlastně čtenář nemá možnost více poznat a víc si je oblíbit či k nim nějak přilnout. Protože se o nich vlastně dozvíme docela málo. Námět zajímavý, ale zpracování pro mne dost průměrné. S přimhouřenýma očima to je bohužel jen za 3-3,5 hvězdy.

Jediné rozumné využití počítače je hraní her. (Eugene Jarvis) V příběhu jsou dva, dosti dramatické, obraty. Já to moc nemám rád. Ale, protože příběh je čtivý, je v něm spousta hudby, má spousty odkazů na filmy, kterými já žiju, tak se to dá odpustit. Ovšem, ta základní myšlenka příběhu, videohry a jejich využití, mě dost překvapilo. Možná i zamrazilo, a právě tomu prvnímu obratu jsem nakonec musel zatleskat. V poslední době už hry nehraju. Nedokázal bych vše zvládnout. Filmy, knihy, komiksy, seriály...a ještě si večer sednout k videohrám...to už by bylo na mě moc. Možná proto jsem byl ochuzen o ten pocit, vědět, jaké to je v herním světě. Malá ochutnávka: Víte, už od prvního dne ve školce jsem čekal a doufal v nějakou ohromující, fantastickou, světobornou událost, která konečně otřese nekonečnou monotónností mé povinné školní docházky. Strávil jsem stovky hodin tupým zíráním na poklidnou, ochočenou předměstskou krajinu, která obklopovala naší školu, a v duchu toužil po příchodu zombie apokalypsy, nějakém bizarním incidentu, který by mne obdařil nadpřirozenými schopnostmi, nebo aspoň nenadálém objevení party kleptomanských trpaslíků cestujících časem. Těch popkulturních odkazů je tam docela dost. Dokonce jsem tady našel i filmy, o kterých jsem vůbec netušil, že existují. Například film Ocelový (železný) orel jsem nikdy neviděl. A i když má celkem slabé hodnocení, mám v plánu se na něj podívat. Je tu i spousty hudby. Příkladem třeba Rush, které poslouchám při psaní tohoto komentáře. Shrnuto a sečteno: Četlo se to skoro samo, plné překvapení, plné odkazů, spousty postav, které mají nějaké to image, sem tam i sranda. Bavil jsem se, bavilo mě to, a protože jsem ještě nečetl Ready Player One, mám co dohánět. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: V realitě videohry neožívají a smyšlené vesmírné lodi vám nesviští nad rodným městem.