„Popadl jsem větev a namířil s ní ke stromu. Poslouchejte, stromy, zavrčel jsem. Vím, že máte něco za lubem! A potom jsem strom přetáhl větví....“ Tato pátá kniha z příběhů „Řeky Londýna“ byla zatím nejlepší. Neříkám, že ty předcházející byly špatné, to ne, ale tohle se perfektně četlo, a má to velmi povedený nejen námět, ale i zápletku. Všechno je to obestřeno tajemnem, má to temné napětí, smutnou zápletku a velmi povedený konec. Přízračné bytosti, které zde vystupují a do jisté míry příběhu i dominují, jsou kruté a nebezpečné, zvyšují napětí a někdy i vyrábějí krev. V příběhu tak nějak okrajově vystupují i mimozemšťané a pár vtipných poznámek, které vypustí z úst Peter Grant vás jistojistě rozesměje. Citát: V autě jsem nechal spuštěná okna, protože by bylo lepší, kdyby ho někdo ukradl, než aby z rámu vytekla přístrojová deska. To všechno, co jsem výše napsal je ještě podpořeno velmi povedeným výpisem prostředí, ve kterém se příběh odehrává (což je v tomto případě anglický venkov) a protkán spoustou humorným scének a ironických výroků. Ben Aaronovitch odlehčuje krvavý příběh spoustou britského humoru a černých vtipů. A protože je hlavní vyšetřovatel Peter Grant vlastně černoch, jeho pozice na anglickém venkově nevypadá bíle, ale vše to právě s tím svým anglickým humorem překonává a ze všeho si dělá srandu. Malá ochutnávka: Mellisa, řekla. Mellisa Oswaldová. Je doma pan Oswald? Zeptal jsem se. Odpočívá, řekla a nijak nenaznačila, že mě pustí dovnitř. Přesto bych ho rád navštívil. Máte povolení? Žádné nepotřebuju, řekl jsem. Váš dědeček složil přísahu. Užasle se na mě zadívala a potom se jí ta drobná ústa roztáhla v širokém úsměvu. Ach, panebože, vyhrkla. Vy jste jeden z nich, že ano? Můžu dál? Zeptal jsem se. Ano, jasně, rozplývala se. Já se poseru – Rozmar. Tak že čtenář čte příběh, z některých scén mu vstávají hrůzou chlupy na těle a najednou vám hlavní hrdina sáhodlouze popisuje architektonický aspekt některé budovy, kterou vidí. Čtenář se tak musí přeorientovat a pojmout spousty detailů, zda je budova cihlová nebo ne a v jakém slohu je postavena, popřípadě jakým dalším slohem je zhyzděna. Příkladem je tak třeba „chlív“ ve kterém je tento snědý vyšetřovatel ubytován. A v neposlední řadě i fakt, že si někdy dělá srandu i sám ze sebe. Například, když snědl koblihu plněnou vanilkovým krémem a pak přiznal, že chutnala divně, a asi si jí měl nejdříve trochu rozmrazit :-) Citát: Byl jsem v pokušení prostě jen sejít dolů, vstoupit do výčepu a dát si jedno nebo klidně devět piv. Racionální aplikace nabytých informací: (POZOR MOŽNÝ SPOILER NA PŘEDCHÁZEJÍCÍ PŘÍBĚH) Příběh tak trochu nějakou linií navazuje na předešlé knihy. Hlavní děj je však samostatný. V té „vedlejší“ linii stále figuruje Lesley, žena, kterou má Peter Grant rád, ale která přestoupila na „temnou stranu“ , tím, že Petera Granta, v předešlém příběhu, přetáhla tyčí po hlavě, a dala se na stranu Muže bez tváře, hlavního Grantova protivníka. A možná proto se tento příběh stal nejlepším, protože Muž bez tváře zde vůbec nevystupuje. Lesley však jo. Citát: Zase čichala zemědělskou naftu a poslouchala 9XDead.

„Takže Měsíc má vliv na magii. Proč?“ „Pracuju na několika teoriích,“ odpověděl jsem. „Ale v současnosti se nejvíc kloním k hypotéze, že Měsíc má na magii zdánlivě nahodilý účinek, protože mě rád nasírá.“ „To je teorie, která se dá do velké míry aplikovat i na jiné sféry života,“ poznamenal. Po minulé „odbočce“ do oblasti moderní architektury se autor vrátil zpět na hlavní trasu do utajeného světa fae, polofae, říčních božstev a jiných bytostí. Ačkoli tentokrát jde vlastně o příběh, který by mohl fungovat i samostatně, protože na předchozí je navázán jen opravdu velmi volně. Každopádně úroveň setrvale dobrá, napětí i suchého humoru dostatek. Pokračuju v krasojízdě do dalšího dílu. :o)