Jon Krakauer mě svým záběrem překvapil. Kromě toho, že je spisovatel, je i dobrodruh a horolezec. Proto jsem ráda, že po shlédnutí filmu Everest, jsem se mohla dozvěděti jeho verzi události. Film byl velice dobře zpracován (2015), ale pár mezer měl a několik otázek zůstalo nezodpovězených. Autor má pro lezení po horách slabost…. Z kraje knihy nám představí ve zkratce svůj život a jak se vlastně dostal až k výpravě na Everest, která se uskutečnila roku 1996. Nejedná se zde o fikci, ale o skutečnou událost, která bohužel skončila tragicky. Otázky týkající se toho, kdo je za vše odpovědný, proč se tak stalo, jsem nechala plavat, protože po bitvě je každý generál a sama si nedovedu představit, jak bych se cítila a jak bych se zachovala. Autor si ve své publikaci nehraje na hrdinu. Možná je jeho kniha spíš určitou zpovědí nebo terapií a snahou vyrovnat se s něčím, o čemž věřil, že mohl více ovlivnit a v něčem i zlepšit (těžko říct, zda to skutečně bylo v jeho silách). Při jeho slovech jsem si stránku za stránkou uvědomovala, jak je vlastně důležité, s kým se na takovou horu vydáte. Zda je partner skutečně schopný, zkušený ... Zda mu věříte... Podmínky na hoře jsou nevyzpytatelné, v důsledku nadmořské výšky vzniká mnoho obtíží a nelze dobře odhadnout, jak to na nás bude působit a zda se nakonec nevystavíme sami nebezpečí... Natož ještě zodpovídat za další jedince. Přestože obvykle tento žánr nečtu, tak si mě kniha prakticky hned získala a autorův podmanivý styl psaní mi nedovolil se od knihy vzdálit dříve, než bude dočtena. Za sebe určitě doporučuji.

Dávám pět hvězd - od knihy jsem se nemohla odrthnout. Asi se nedá hovořit o nějakém přelomovém literárním díle, důvodem je událost, o které kniha pojednává. Každopádně... na konci osmdesátých let jsem hltala všechny knihy z prostředí horolezců a především Himálájí. Joska Rakoncaj (jeden z našich nejvýznamnějších horolezců, první horolezec, který dvakrát zdolal vrchol obávané K2 alpinským stylem) byl můj vzor. Rainhold Messner - horolezec nevídaného formátu, knihu "Moje osmitisícovky" jsem četla několikrát. Po knize Jona Krakauera jsem tudíž sáhla s očekáváním návratu o 30 let zpátky ... do časů, kdy jsem v duchu toužila prožít také "své himálájské dobrodužství". Místo toho jsem cestovala po evropských horách a můj nejvyšší vyrchol, kterého jsem dosáhla, měřil jenom něco málo přes 3000 metrů. Kniha je velmi zajímavá, podrobně rozebírá situaci, která se odehrála v květnu 1996 na Mont Everestu. Myslím si, že situaci popsal pan Krakauer velmi objektivně, neměla jsem pocit, že by kohokoli obviňoval ze selhání. Ani nemám pocit, že on sám mohl ve 4. výškovém táboře udělat cokoli jiného, aby některým z jeho spolulezců pomohl v těžké situaci. Hory jsou nevyzpytatelné, vyžadují obrovskou pokoru od nás, lidí. Co mě však více při četbě zaráželo... uvědomila jsem si, jak moc se z horolezectví stala komerční záležitost. Proč je v dnešním světě možné koupit si úplně cokoli? Není to opravdu cesta do záhuby? Neměly by být hory přístupné jenom těm, kteří k nim přistupují s pokorou? Možná to mělo být varování, když se tolik klientů nevrátilo z vrcholu dolů. Je pravda, že mé kroky směřují do hor Evropských - tj. do Alp a na Balkán. Ale vždy se řídím pravidlem, že se nepouštím do ničeho, co bych nezvládla sama. Je to velké téma k přemýšlení, jak moc je správné pouštět se do dobrodružství, které je za hranicí našich možností. Jestli bychom neměli nechat vrcholky těch nejvyšších hor pouze těm, kteří v sobě mají tak velkou touhu a sílu postavit se přírodním živlům čelem, a do tohoto dobrodružství se pouští pouze sami nebo s někým, kdo je na tom podobně. Myslím si, že vrcholky osmitisícovek by se neměly stát cílem komerčních organizací. Nedivím se pak, že Ságarmátha (Matka bohyně) ukáže svojí nevlídnou tvář a naznačí nám, že naše místo je jinde.