V knize se opět objevují výrazná témata, která už od P. Augustyna znám: integrální rozvoj lidské bytosti nebo růst ve vnitřní svobodě. Potěšili mě citovaní autoři (Dostojevskij, Thomas Merton, Etty Hillesum), i když na body nejspíš vedou Duchovní cvičení sv. Ignáce, pochopitelně. Pozornost se věnuje duchovním touhám, rozlišování vnitřních hnutí (co je od Boha, co je ze mě) a mnoho odpovědí se dotýká nesprávných očekávání od modlitby. Autor připomíná, že modlitba je výrazovým prostředkem vztahu, slouží k stále většímu vydávání svého života Bohu a přijímání jeho lásky - já sama si to pro sebe vyjadřuji slovy "dovolovat Bohu, aby byl Bohem". Nemá být pojímána jako nástroj k získání výhod, ale ani prosté spravedlnosti, a také ne nástroj k zbavení se svých slabostí nebo k dosažení životního klidu. Tedy pokud v tomto smyslu "nefunguje", může to být docela v pořádku. Nejrůznější zklamání, potíže, nespokojenost, omrzelosti a malost naší modlitby nás nemají vést k zoufání si nad sebou, k rezignaci nebo k podezření, že nám Bůh upírá svou lásku. Ani si nemáme myslet, že si tyto prožitky nezaslouží pozornost, anebo se tvářit, že se nám vlastně nedějí. Autor radí vykládat si je jako výzvy ke zkoumání sebe, našich očekávání, postojů, zranění. Aby nás nakonec přivedly k očištění a rozšíření srdce, k růstu ve svobodné spolupráci s Bohem.