Malou a útlou knížečku napsal nemocniční kaplan. Je velmi upřímný nejen k pozůstalým, ale i k sobě. Láskyplné to napsal. Sám se učí, jak utěšit příbuzné. Sám prožívá zármutek. Vše se nedá naučit ve škole. ,,Kdo je dost zralý, aby miloval, je zralý i na to, aby truchlil." Truchlí člověk celý život? Nikdo neví míru truchlení, každý to má jinak. Taky záleží pro koho truchlíme. 1)Prvotní je šok a otupělost. Připadala jsem si jak robot,co plní instrukce. 2)Prázdnota a samota. Jak by mě zmizel celý svět. Pak mě navštívila samota. Nikam jsem nechodila. Seděla jsem doma. Nic mě netěšilo. Nebudu přece poslouchat ty šeptuchy ( klepny ). Poukazují na mě, proč nemá černou, asi nemá na ni peníze. Lidi jsou divní. I když je vyloženě neposlouchám, tak neslyším? Doma: ,, To nečti, na to se v TV nedívej, v rádiu to neposlouchej. Jak by mi to mělo nějak ublížit. 3)Strach, úzkost, pocit viny, stud. Jak mám žít? Co mám dělat? Já to sama nezvládnu. A co kdyby? Pocit viny mě přepadl dříve. A kdybych- to pořád asi ještě trvá. Stud? Nelíbilo se mi slovo vdova, ale po půl roce už je líp. 4)Hněv Zlobila jsem snad na vše. I na zemřelého, že zemřel. To je prý normální. Ještě, že někdo píše takové knihy, a proto děkuji všem autorům. 5)Smutek, zášť, hořkost. Kdo si nedovolí do života vstoupit smutek, zahořkne a zatrpkne. Je to neruda. Pláč ano, ale ne takový, aby vás to smetlo. Rada mé sestry zabrala. Měla zkušenost. Nejprve tchán a pak švagr. A další švagr. Smutek je tak dlouhý, že bych ho mohla krájet a prodávat. Ale díky této a jiným knížkám vysvitla ,,Naděje". Nechci si to nechat přerůst přes hlavu. Hledejte pomoc. Já našla v knihách. Nikdy nejste na smutek sami. To jsem slyšela taky a moc se mi to nelíbilo. Vyslechněte a pak se rozhodněte. Dejte si svůj čas. Knihu mohu jen doporučit i nevěřícím. A kdybych potřebovala pomoc, tak sáhnu po ní.