Iva Frühlingová - éterické stvoření. Někdy kolem roku 2005 jsem rád poslouchal její písničky. Dlouho jsem o ní neslyšel. Když jsem v knihovně objevil tuhle sbírku, tak jsem si ji ze zvědavosti půjčil. V úvodu Frühlingová doporučuje číst verše v noci. To podporuji, protože je zbytečné tak depkoidními texty si kazit hezký den. Nejsem krevní skupina BDSM, takže primárně depresivní verše nedocením. Sice je z veršů cítit niternost, ale často je autorka zbytečně útočná, vulgární (Kritik). V básni Frajer odkazuje na Monyovou. Přeju jí, aby nedopadla jako ona... "Nemám pro vás žádnou senzaci, tak mi dejte pokoj. Nechte mě v klidu shnít!" (s. 26, Mitrazen)

Jsem zde asi jediná, kterou to vzalo... Z básní je cítít bolest, samota, zoufalství, deprese, naděje, láska i nenávist. Je to opravdové, originální a nádherné. Bude se líbit těm vnímavým, uměleckým a osamoceným duším, které vidí tu černotu a občas jsou zmítáni depresivními náladami a pesimismem. Já jsem se v některých slokách našla a žasla jsem nad tím, jak nás autorka krásně vystihla. Líbí se mi to, protože vím, jaké je se tak cítit a protože to ve mně vyvolalo bouřlivé emoce... Tuto poezii ocení jen lidé, kteří se do ní umí ponořit, a kteří prožili něco podobného, i kdyby to měla být jen špetka z toho všeho, o čem Frühlingová píše... V budoucnu si snad knihu koupím a v noci se do těch básní budu nořit znovu a znovu... -----Čteno v noci-----