IQ v sobě skutečně kloubí něco z díla Arthura C. Doyla a něco z atmosféry filmů Quentina Tarantina. Naštěstí nejde o lacině odbytou holmesiádu v moderních kulisách, ozvláštněnou pouze o černou kůži. Joe Ide kráčí vlastní cestou a to, co jeho román spojuje s Velkým detektivem, je pouze jeho úcta k němu. Příběh rozehrává s drsňáckou patinou devadesátých let, kdy nechybí stylové odlehčení ani sociální podkres a jakmile se přejde k zápletce samotné, už vás má nadobro zaháčkovaného. Pak už nezbývá než se bavit a naplno si užívat lesk a slávu raperské VIP komunity, kde si absurdní bohatství podává ruku s regulérní blbostí. Vzhledem k tomu, že jde o úvodní román plánované série, je poměrně hodně prostoru věnováno minulosti hrdiny a to na úkor základního zločinu, který je tak překvapivě jednoduchý. O to víc se ale těším na další story plnou jiskrné dedukce (pardon, indukce), založené spíš na znalostech lidského uvažování, než na detailním zkoumání stop. Škoda té neproměněné nominace na Edgara.

Američan s japonskými kořeny píše o Afroameričanech líp než oni sami… se píše v jakési upoutávce a hle – máme tady zase… rasy. Negry, Mechoše, Žluťásky… Máme tu pouliční gangy. A nekonečný vzájemný boj. Rappery ověšené zlatem. Drogy. Násilí. Bělouše s africkými copánky ve vlasech. Černochy s vyžehlenými vlasy a pletí zesvětlenou krémy. Prostě standardní obrázek multikulturní Ameriky. Joe Ide je scénarista a na knize je to znát. Čte se dobře, protože máte pocit, že se koukáte na film. A celá kniha je vlastně především – trailer, obrázek, video, movie. Ulice v oranžovém večerním světle. Z vytuněného auta duní Tupac. Mexikáni si nervózně pohrávají s revolvery. Rapperská hvězda – obklopená obrovským nesmyslným luxusem – je totálně sjetá a totálně v depresi. A to nejen kvůli tomu, že jí chce někdo oddělat. Černý holky ječí. Bílý holky ječí. Psi vrčí. Štěkají automatické pušky. Krade se, loupí se, fet se díluje a fetuje. Uprostřed toho hlavní hrdina – černošský Japonec, skromný, obyčejný, geniální. Do základní filmové dvojice samozřejmě také patří komik, co háže hlášky, věčně do všeho mektá, všechno pokazí a nakonec všechno napraví. Záporák je dostatečně záporný. Vypatlaný sociopat, obklopený bojovými psy a zbrojním arzenálem, se kterým by mohl sám přepadnout Severní Koreu, je dostatečně sociopatický. Já mám tenhle typ bijáku vcelku v oblibě. Mám rád i tu lehkou – až komiksovou – absurditu, s jakou je podávaný. Malinko mě nudila taková ta hollywoodská potřeba to nakonec mírně uhladit. Ta nutnost učinit dobrý skutek, odčinit hříchy a vše zakončit srdceryvným happy endem. Jinak ale opravdu zábavné…