Opravdu vynikající povídková sbírka. Benedettiho zdobí úsporný a přitom nesmírně živý, výstižný styl. Navíc díky nemalé nápaditosti, rozmanitosti, smyslu pro detail, jemnou komiku i ostrou pointu baví velká část z povídek (snad s výjimkou jedné dvou); z formálních hříček lze zmínit třeba proud vědomí přihlouplého fotbalisty nebo psí fokalizaci. Jelikož Benedetti překládal Kafku, potěší i několik drobných kafkovských odkazů: hned vstupní povídka o úředníčkovi dožadujícím se zvýšení platu, která navíc upomíná na Gogolův Plášť; občas probleskávající motiv zvonku; nebo hezká variace Kafkovy povídky První hoře (Ta ústa). Kazuo Ishiguro ve své nedávné nobelovské přednášce uvedl, že je třeba objevovat menší literatury a nesetrvávat pouze u těch největších. Benedettiho Montevidejce lze v tomto ohledu pokládat za takřka ideální příklad a několik povídek (Příbuzná Iriarteová, Snoubenci) za ukázku tvůrčího mistrovství – v míře subtilnosti a univerzálnosti sdělení ne nepodobné právě Ishigurovi.

Škoda, že je uruguayská literatura tak trochu ve stínu ostatních latinskoamerických, Benedetti je výborný autor a Montevidejci ukazují, jak široký stylový záběr měl.