Milá knížka o tom, jak děti vnímají (nevnímají) čas. Občas si vzpomenu, jak to bylo fajn neřešit v kolik hodin a kde musím být a kolik mám na jakou činnost času. Čas prostě byl a využívali jsme ho tak, jak jsme zrovna chtěli. Když se šlo ven, domů se došlo až na večeři, když mamka zavolala z okna, nebo když museli ostatní domů. A bylo nám úplně šumafuk, kolik hodin zrovna bylo. To dospělí hlídali ten "pravý" čas na všechny ty "důležité" činnosti. Vrátit se tak k dětské perspektivě vnímání času, byť jen na malou chvíli (knížku máte za odpoledne přečtenou), bylo vskutku kouzelné.

Eda se diví proč sám má hromady času, kdy neví, co dělat a jeho máma to má přesně opačně. Odpovědi na otázky ze svého notýsku najde u dědy, který jako důchodce má taky hodně času. Líbilo se mi , že u každé kapitoly je uvedený počet slov a vtipný příklad toho jakou dobu zhruba trvá přečtení jedné kapitoly.