Pana profesora Flégra jsem viděl poprvé v době Covidu na fotografii u jakéhosi novinového článku. Titulek si už přesně nepamatuji, ale vyzníval velmi negativně. První co mne napadlo, bylo "panebože, co je tohle za Frankesteina". Teprve o několik měsíců později jsem uvědomil, že jsem opět sednul na lep nějakému novinářskému smetákovi. Po shlédnutí živých rozhovorů jsem pochopil, že pan profesor Flégr je velmi inteligentní a vzdělaný a jeho názory nejsou vůbec tak hloupé, jak je prezentují někteří novináři. Proto jsem si nakonec půjčil i tuto knihu. Na Milých pokusných králících nejvíce oceňuji humor. Protože jsem se při čtení velmi dobře bavil. Ono to sice asi nebylo hlavním záměrem této knihy, ale já si místy připadal, jako když čtu Příběhy dobrého vojáka Švejka. A toho si v té spoustě negativních informací, která se na mě valí za všech stran moc cením. Rovněž oceňuji, že si pan profesor Flégr dovede dělat srandu sám ze sebe, což je z mého pohledu nesmírně důležitá vlastnost. A po dočtení jsem se také přidal mezi pokusné králíky! :-)

Nějak jsem si asi pořádně nepřečetla anotaci a od Pokusných králíků jsem čekala více vědy. Nakonec se mi dostala řada různorodých článků s komentářem na rozličná, překvapivě často politická (a politicky dost vyhraněná) témata. Kniha díky tomu ztrácí na čtivosti a dopracovat se až k výsledkům různých studií na jejím konci, mi dalo celkem zabrat. Bohužel i zde se autor věnuje převážně populárním tématům, s velkým důrazem na výsledky studie zaměřené na lidskou sexualitu. Preferovala bych méně takovýchto líbivých výsledků a třeba bych se ráda dozvěděla něco více o toxoplazmóze. Celkově knihu hodnotím trochu rozporuplně - cením si autorova ironického humoru a zejména jeho celoživotního přínosu vědě. Na druhou stranu Pokusní králíci ztrácí hodně z možné čtivosti díky ne zrovna čtenářsky přívětivému konceptu.