Totálně vyčerpávající čtení, kdy mi i u komentáře docházejí slova - a po komentáři od milamarus by všechno , co teď napíši znělo lacině. Jediné co mi přijde snad až morbidní je to, že vše co nyní, v naší době, čteme- o té naději lidí zavřených v terezínském ghetu o chytání se každičké naděje , byť jen v náznaku na dobrý konec - a my už nyní víme, že to bylo beznadějné... hrůza z toho obchází duši, když si uvědomíme, že lidé byli schopni existovat a žít- dokonce se i smát, milovat a snad i rodit děti v těchto nelidských podmínkách.

Ať už s verši, nebo v próze ,,Děkuji“ by znělo stroze. Ať už v próze nebo s rýmy, zkusím to říct slovy svými: Epopej nám jasně říká, podívejte na člověka, na tělo i jeho duši, - jaký je, co říká, tuší… Někde, dávno, v srdci Říše jeden válčil, druhý tiše psal: ,,(…) Z hochů jeden – atlet skvělý – na vyzvání, aby – chce-li – ukázal, jak statečný je, skáče a sám kolem šíje oprátku si přehazuje, nohou schůdek odhazuje. Katu ušetřil dost práce. Byl to ten, co chtěl psát matce (…)“ Toť terezínská kronika, co do očí vám proniká - varujíc …před strachem a před blbostí, před mocí a ukrutností válečnou… Žádné ghetto, transport, hroby! Karel Hartmann - oběť doby, - v naději. ------------------------------------------------------- Silná kniha! Obsahem i podáním. Zvlášť bych upozornila na obrazovou přílohu a především pak na předposlední kapitolu FILM, která líčí přípravy na návštěvu mezinárodní komise i její přesně naplánovaný a dozorčím aparátem kontrolovaný průběh. Návštěvu, která - jak píší v knize - ,,sloužila k oklamání mezinárodní veřejnosti a zastření skutečného charakteru konečného řešení židovské otázky“. A teď děkuji.