Knihu k šedesátinám Davida Vávry jsem dostal do rukou v roce jeho pětašedesátin. Ne že by to něco měnilo na tom, že jde o krásný (auto)portrét stopadesátiprocentně sympatického člověka, kterému není snad žádný druh umění cizí, který si s architekturou hraje stejně jako s češtinou, umí o ní vážně uvažovat a přitom se nezbavit nutného nadhledu. Tak zpětně všechno nejlepší a moc bych si přál, aby se na Křivoklátsku podařilo postavit ten domek - ulitu.

Kniha je vydaná u příležitosti Vávrových kulatin. Představuje na mnoha fotografiích jeho úžasnou tvůrčí invenci, fantazii, cit pro barvu i tvar. Jedná se o vskutku renesančního člověka. Sympatická je mi i jeho komunikativnost.