Měl totiž prsten. Na první pohled obyčejný pečetní prsten, jehož součástí byl broušený tmavý granát. Teprv když se ruka pohybovala na světle, a pouze poučenému oku, ukázala se napříč několika vrstvami drobná, ale dokonalá hlava Medúzy. Už ve chvíli, kdy se tato ruka ozdobená prstenem dotkla její kůže, rozluštila Pauline Buissonová v posledních odlescích skomírajícího ohně okamžitě skrytý smysl kštice a hadů. A tváří v tvář vyvstalému problému, jeho rozsahu, jeho síle, našla okamžite zázračné řešení v představě pilky s citroníkovou rukojetí. Neboť pameť neopravujeme navrácením chybějící či ztracené věci, ale jiným únosem, jinou záhadou.

Správně divný povídky, které vyznívají poněkud vágně, nejasně a jsou poměrně dost těžce dešifrovatelné. Někdy taktéž krapet nechutné. Výskyt těl a zvířat frekventovaný. Občas to začíná pěkně srozumitelně, ale pak se to zvrtne v surrealistický guláš. Něco je slabší, něco zas řádně silnější. Nejlepší za mě Centrum (setkání překladatelů z mrtvých jazyků, kteří chodí do podivného salonu), Pauline Buinossová (extravagantní umělkyně tvořící sochy z nezvyklého materiálu na vesnici) a Lidiina noha (křížení různorodých druhů zvířat). Nemůžu říct, že jsem všechno pobíral, ale můžu říct, že jsem si to užíval. Viděl, jak slunce za oknem, u nějž pomalu pokuřoval, bledne. Pomyslel si, že ona mu to dokázala, mimoděk a jednou provždy, zapovědět žlutou barvu. Protože už od chvíle, kdy mu ta, jíž říkali "slečinka z Kremlu", místo aby si rozepnula knoflíčky, mrštila mu do tváře rukavici, stala se mu ona barva natolik nesnesitelnou, že ji vykázal ze svého okolí. Jednoho léta ho tak během procházky s jinou ženou postihla srdeční arytmie, když si uvědomil, že šlape po celých lánech pryskyřníků. (s. 53-54)