Někdy stojí čtenářská pauza za to. Někdy objevíte po čase, kdy se zabýváte něčím jiným, v nějaké knize celý SVĚT! A nechápete, že je to možné... Víte, že kdyby jen jediný výtisk této knihy shořel v plamenech nebo se topil tak, že by ještě ani teď nebyl na dně, tak že by to byla tragédie nesmírných rozměrů... Janie u mě porazila Aljašku Youngovou. Aljaško miluju tvůj pohled na svět, tvé nehty a všechny ty tvé nápady, ale Janie miluju víc, tak mi odpusť... Píšu komentář, aniž bych měla knihu dočtenou, ale Janie, ať to s tebou skončí jakkoliv, jsi apokalypsou, která milovala svět, když končil. Tato kniha si zaslouží být vláčena životem. Být ŽIVOTEM. A milionem vzpomínek... A nosit v sobě duši čtenáře, který ji vlastní. A Amy Zhangová už má mít na poličce Nobelovu cenu. PS: Micahu jsem jako ty. Ale já bych tou sirkou škrtla dřív a dala bych si naspěch. A udělala bych to.

Z knížky mám rozporuplné pocity. Chvilkama byla dost chytlavá a pak jsem zase měla sto chutí jí zahodit. Velice pestrá slovní zásoba sprostých slov na každé stránce nutí člověka přemýšlet, jak gramotná vlastně autorka knihy je. Dobrý byl asi jenom konec. V dost pasážích se člověk společně s hlavní postavou ztrácí a nechápe o co tu vlastně jde a proč to vůbec čte. Námět dobrý, zpracování hrozné, bohužel...