Tajný deník o životě v domově důchodců pro mě nebyl humoristickým románem, to určitě ne. Jsou tu často vtípky nebo humorné hlášky, ale celkově je román od začátku až do konce vlastně velmi smutný a depresivní. Věrohodně popsaná smutná a tvrdá realita. Hlavní hrdina je sympatický a jejich klub "Staří - ale - ne - mrtví" je skvělý, ale jinak jen smutno. Výborné bylo široké řádkování, protože se kniha dobře četla, ale později jsem už některé odstavce jen přelétla pohledem a hledala nějaký zajímavější děj.

Možná to je i mou nedávnou oslavou. Přišli i dva bývalí kolegové, ještě před pár lety lidé s přehledem a nadhledem, nyní důchodci. Těšila jsem se na jejich bystré pohledy na - jak jsem byla zvyklá - literaturu, filmy, hudbu, rodinný život, nakonec třeba i politiku. Dostalo se mi sáhodlouhých rozborů jejich zdravotního stavu. Možná to je i tím, že další mí známí-důchodci si naplňují teprve nyní pořádně své koníčky - a vypadají spokojeně, víc než dřív. Možná je to i tím, že v mých představách je autor této knížky člověk mladší, popisující svou touhu po takto stráveném pokročilém stáří. Možná to je i humorem; ne až tak tím Evertovým, kterému "nic dětského není cizí", i když je jasné, že je to vzpoura proti byrokratickému systému domova. Spíše těmi Hendrikovými glosami, které vystihuje jedna z jeho vět: "Omlouvám se, že jsem v této věci tak surový, ale nemohu realitu udělat hezčí, než sama je: smutná, tvrdá a komická zároveň." Možná je moje pětihvězdičkové hodnocení dáno i dalšími věcmi. Především ale tím, že se tato knížka trefila do mé životní filozofie: pokud nechci umřít mladá, musím zestárnout. Takže když se mi to splní, nebudu si stěžovat a budu se snažit žít a PROŽÍT to, co ještě půjde.