Tohle bylo ve skutečnosti dost obtížné. Kniha má dvě roviny, které hodnotit. Obsahově informační a obsahově ideovou. Ta první je celkem dobrá. Ta druhá mě nutí knihu nemít rád. Co do informací obsažených, kniha jich obsahuje relativně mnoho, spíše však povrchně sdělených, což se ovšem dá očekávat (ačkoliv bych tvrdil, že Ignác Antonín Hrdina na zhruba stejném rozsahu zvládá sdělovat informace mnohem komplexněji), jsou ale velice dobře a čtivě napsané. Dále kniha neobsahuje mnoho chyb a překlepů, což je oceněníhodné. Jako úvod je to, myslím, dobré, spíše bych začal touto knihou a až pak sáhl po Kanonickém právu od Hrdiny. Já to původně udělal naopak, což nebylo nerozumné. Zajímavé není jen to, jaké informace kniha obsahuje, ale i to, které tam nejsou. Obecně k římským kongregacím kniha nepíše mnoho, ale zmiňuje alespoň jejich předešlé názvy. Tedy, je vám sděleno, že Kongregace pro nauku víry se dříve jmenovala Posvátná kongregace svatého oficia. Ale co nezmíní, to je předešlý název, pravý původ této kongregace: Kongregace římské a obecné inkvizice. Ano, tito milí pánové to dříve vedli. Tím se obratem ostávám k druhé složce knihy, ideologii. A bůh ví, já bych v tomto ohledu autory nejraději… No… Čtete-li Hrdinovu knihu, najdete v ní zmínky o církevní minulosti, ve kterých alespoň připouští, že to nebývalo ideální. Je upřímný. Oproti tomu, tao kniha je ideologický guláš, lživý, a to na úrovni naprosto odporně cynické. Chápu, jak by to mohl napsat klerik, nechápu, že za to hanba nefackuje právníky. Vedle zkreslování historie kniha obsahuje rovněž čistě ideologické poznámky, ale ty jsou spíše úsměvné. Autoři, ve své cynické drzosti, si dovolují obhajovat církevní Index Librorum Prohibitorum jako projev „vědomí odpovědnosti za výchovu národů“, tedy jako cosi vlastně dobrého a milého. To považuji ze strany vystudovaných právníků za cosi naprosto nechutného. Či lépe, obhajování indexu jako čehosi co reflektovalo odpovědnost za veřejné mravy považuji od autorů za dokonalou prasárnu, nemluvě o kecech typu, že dané knihy bývaly zařazovány po „důkladném vědeckém rozboru“. Já vám rád jeden takový „vědecký rozbor odcituji. Jedná se o „rozbor“ Sorbony, na jehož základě byl spis O duchu zákonů na Index zařazen. Odcituji jednu větu z knihy a následný „rozbor Sorbony: „Je však třeba Boha uctívat, nikoliv ho mstít.“ (M) „Toto tvrzení je skandální, bezbožné, chybné a kacířské.“ (S) To je rozbor, co? Nebo: „Toto tvrzení je mylné, skandální, škodlivé křesťanským principům a prozrazuje duši špatně smýšlející o křesťanském náboženství.“ (S) V reakci na to že Montesquieu napsal, že císař Iulianus byl dobrý císař. Vskutku, vědecká úroveň. Doufám, že na církevních univerzitách dodržují tuto úroveň vědecké práce i dnes. A ano, vím, že dobově se nedalo počítat s kdovíjakým vědeckým rozborem, ačkoliv to rozhodně mohlo mít lepší úroveň, ale strašně mě sere, když to autoři právnických učebnice takto označují. Autoři knihy mne zase a znovu ujišťují, že křesťanství zabránilo světskému pokroku v Evropě na několik staletí. Některým lidem očividně i nadále tento výtvor lidské imaginace zanáší mozky Je tam samozřejmě i mnoho dalších legrácek. Ať už obhajování odpustků (vy jste na nás zlí, ono to nikdy nebylo tak hrozné, nevšímejte si faktu, že se jedná o jeden z důvodů několika schizmat!), kterým Hrdina alespoň připouští historickou problematičnost, poznámky typu „Církev uznává autonomii civilního trestního práva…“, protože to očividně odpovídá realitě, je to státní moc, která je církví tolerována, uhu, nebo o to, že by se na veřejných školách mělo vyhýbat „útočení“ na církev, z kontextu knihy vyplývá, že by autoři rádi, abychom právě na věci jako je inkvizice, křížové výpravy, tmářství a jiné radosti, zapomněli, nebo žádost, aby na právnických univerzitách bylo kanonické právo vyučováno jako povinný předmět – by mě zajímalo, jestli by autoři rádi coby povinný předmět i výuku hinduistického práva, či právo islámského. A mohl bych citovat další, myslím, desítky více či méně očividných a škodlivých poznámek. A ano, učebnice na univerzitách jistě mají obsahovat teoretické konstrukce autorů, mohou jistě i vyjadřovat jejich „politický“ názor. Nechtějte však po mě, abych propagandistický leták považoval za dobrou učebnici – jinak řečeno, svým věčným plácáním autoři znevážili, alespoň pro mě, informační hodnotu knihy.