Koneckonců ani kvůli tomu, aby viděly svět očima rodičů, Molly a Beth do roku 1984 necestovaly, ale to mě nepřekvapuje, protože nakladatelské anotace beru od jisté doby s rezervou. Takže ani já neprozradím, proč a jak navštívily "šílené osmdesátky", jen konstatuju, že cesta časem tady není samoúčelná. Slovník obou dvanáctiletých slečen sice hýřil zkratkami typu OMG, jejich kritika doby a módy mého mládí byla vskutku zdrcující a naprosto otřesné byly časté dotazy typu "jak mohli žít, když si nemohli zavolat ani napsat; jak se bez mobilů našli po koncertu?". Navzdory mým výhradám však měl tenhle příběh nejen hlavu a patu, ale nepostrádal ani vtip, pochopení, soucit, toleranci, došlo i na dobré skutky. Zajímavé a přitažlivé pro mě bylo také irské prostředí. A pokud jde o překlad a chyby v textu, nemám co vytknout, a to je u mě co říct! Dokonce si myslím, že český název je rozhodně výstižnější a čtenářky by mohl zaujmout víc než originál, ale kdoví? Každopádně soudím, že pro dvanáctky (i mladší, klidně knížku v naší knihovně nabídnu čtvrťačkám, páťačkám) by to mohlo být zábavné a čtivé, tak uvidíme. "Fionin soused byl moc milý pán, který neustále mluvil o kravách, prasatech a tak. Ve chvíli, kdy nás vysadil na nádraží v Kilkenny, jsem měla pocit, že bych mohla mít titul ze zemědělství. (A nejspíš jsem páchla, jako bych se vyválela v prasečím trusu.)"

Cestování časem mě moc neláká, ale tato knížka se mi hodně líbila.