„Ženy vidia svojsky, ženy si pamätajú svojsky. Ich vojna má farbu a chuť.“ Tak hovorí autorka tejto knihy, Svetlana Alexijevič. Odhodlane precestovala Sovietsky zväz a dala dohromady výpovede žien, ktoré sa osobne zúčastnili bojov druhej svetovej vojny. Je to fajn, pretože (aj) o (tejto) vojne treba hovoriť, treba ju pripomínať... všetko je dôležité, samozrejme, spoločensko-politická katalýza vzniku, ideologické základy, samotný priebeh, vojenská taktika a operácie, výzbroj a výstroj, holokaust... ale netreba zabúdať na drobný a zároveň veľký ľudský aspekt – jednotlivca vo vojne, ženu vo vojne. Nuž a za kým ísť, ak nie za tými, ktorí ju zažili? Aké lepšie memento možno zachovať pre budúcnosť? V duchu sa na vojnu vracajú ženy, ktoré prežili v prvej línii, tam, odkiaľ ani pre mužov často nebolo návratu. Bolo potrebné sa brániť, útočiť a opäť brániť – vojna je krutá a smrť vtedy so záľubou a širokým rozmachom kosí na všetkých frontoch. Spoznávame ženy zastávajúce všetky možné úlohy pri obetovaní sa pre obranu vlasti (otázku, aká skutočne bola tá ich vlasť, matička Rus, nechávam bokom), pre svoje rodiny, pre záchranu vojakov či opateru ranených, partizánsku činnosť... Nemá význam všetko vymenúvať, každá funkcia zaváži a každá ruka sa počíta. Autorka pozbierala spomienky žien, ich slzy, bôle, ale aj jednoduchú a čistú ženskú či materskú radosť (u tých šťastnejších). Spomienky neotupené časom, o to krehkejšie a jasnejšie. Odporúčam každému, koho (podobne ako mňa) fascinuje kaleidoskop rozmanitých osudov účastníkov druhej svetovej vojny. Zároveň odporúčam čitateľom bez rozdielu skúsiť sa vžiť do situácií, v akých sa ženy (už v mladom, ba detskom veku) vo vojne ocitali. Totálne vytrhnuté z bezpečia, blízkosti milovaných najbližších, svojich istôt, plánov do budúcnosti... náhle vystavené smrti, ktorá sa im celé tie prekliate roky dychtivo škerila priamo do tvárí. Zrazu nemať prakticky nič len holý život, jednu zavšivavenú uniformu, zbraň a kúsok chleba vo vrecku. Nonsens. Ale prekonali strach, zaťali zuby a vykročili. Bojovali, trpeli, liečili, obveseľovali, ľúbili. Ženská odvaha je často ohromnejšia než mužská.

„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale předat pocity oněch dní?“ Mimořádně sugestivní způsob vyprávění, jako u paní Světlany pokaždé – tohle už byl můj čtvrtý román a stále se mi to neokoukalo, stále to vnímám velmi intenzivně. Už samotný popis válečných útrap by k zážitku stačil, ale tahle kniha má něco navíc – dosud opomíjený pohled žen, pohled kombinující nezbytnou válečnou drsnost a něhu. Pohled osob, které nebyly vychovávány k tomu, že budou se zbraní v ruce bránit vlast, které museli se zahájením války odhodit svoji ženskost – to je pohled zákonitě jiný a je moc dobře, že ženské hlasy mohly zaznít. Zaujaly mě zejména dvě věci: - Ruské vlastenectví. Zjevná ochota upřednostnit zájem národa nad vlastním pohodlím, nad životem, nad životem svých blízkých. Je to zároveň obdivuhodné a musíme za to děkovat (protože bez tohoto enormního nasazení by dost možná nebyl Hitler poražen), ale zároveň z toho jde strach – když si uvědomíme, že tato slepá oddanost také znamená nekritickou podporu ruské (nebo dříve sovětské) mocenské agrese. - Role žen po kapitulaci a jejich zapojení do poválečného života: velká většina respondentek se shodla, že se po návratu domů nedočkaly vděčnosti, ale byly vyčleněné ze společenského života; nebyly přijaty ani muži, ani ženami. To mi přišlo hodně smutné a nezasloužené. A ještě jeden postřeh, který je trocho mimo téma knihy, ale možná je zajímavý: V řadě případů je z výpovědí sovětských žen patrné, že na stejnou válečnou událost reagují zásadně jinak (Jedna není schopna vidět krev a druhá naopak je imunní vůči pohledu na libovolně těžké zranění. Jedna není schopna se setkat s bývalými kolegyněmi z fronty a jiná se zase cítí dobře jen ve společnosti bývalých spolubojovnic. Atd.). Připomíná mi to, že není možné zaměnit osobní zkušenost (byť intenzivní a na vlastní kůži zažitou) s obecným závěrem, že z konkrétní jednotlivé zkušenosti není možné vyvozovat pravidlo. A ještě jeden ženský hlas: „Já nechtěla zabíjet, určitě jsem se nenarodila proto, abych zabíjela. Chtěla jsem se stát učitelkou. Jenže pak jsem viděla, jak fašisti vypalují vesnici... Nemohla jsem ani nahlas vykřiknout, ani plakat, protože jsme byli na průzkumu a zrovna se dostali do blízkosti té vsi. Mohla jsem se jen kousat do rukou; rozhryzala jsem si je do krve, do masa, a jizvy po vlastních zubech už mi zůstaly. Vzpomínám si, jak strašně ti lidi křičeli... Nebo krávy... Dokonce i slepice křičely... Měla jsem pocit, že všechno živé volá lidskými hlasy. Že to hoří a křičí. To nemluvím já, to mluví moje hoře...“ Valentina Ivanovna Ilkevičová, partyzánská spojka