Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.

No to jsou mi věci. Mladej francouzskej pár není ani bohatej, ani chudej, a chce bejt bohatej. Což chápu, taky bych si rád dopřával každej den kilo lékorek a nemůžu. Nicméně tito občané pro to nedělají nic. Jsou si vědomi situace, ale na jakékoliv zvýšení svého postavení naprosto rezignují a radši spolu dál svačí pečený kaštany. Materialismus a povrchnost jsou značná, zkrátka konzumní střední třída. Fakt mě překvapovala ta bezmezná touha po předmětech, všude na každým rohu, toto musíme mít, takhle se to sluší a patří. Milióny lidí bojují o chleba, Jerôme a Sylvie o divan Chesterfield. Po sto stranách výčtu všemožných tužeb se přesouváme do Tuniska, kde uspokojení k nalezení není. A tak zas zpět a skončí to v lokomotivě, to je docela, řečeno moderně, sweet jak hovězí. Perec je mistr stylu a formy. Zas něco úplně jiného - občas to až připomínalo nějaké non-fiction/studii, páč ten objektivní detailní pohled je naprosto svérázný. Lyrika je naprosto nulová a i když je to o dvou mladejch lidech, co jsou spolu, tak popis jakýchkoliv pocitů a emocí neexistuje. Závěrečnej povzdech - proč se tahle díla, která reálně mladým lidem mohou něco dát (možná i mnohem víc než v 60. letech 20. století), vyhýbají kánonu? Pryč s Drdou, Otčenáškem a dopřát študentům tohle vskutku věcné dílo! Bonusový body za to, že Jerôme a Sylvie měli džezvu z Československa, takový milý je to. Chladné ubrusy, masivní příbory se značkou Wagons-Lits, tlusté talíře s erby budou vypadat jako předehra skvělé hostiny. Ale jídlo, které jim přinesou, bude vyloženě bez chuti. (s. 134)