Svý buchtě jsem už dal několik knih, ale žádnou nikdy nedočetla. Naposled jsem ji narval do kabelky Kafku, že mě to nenapadlo dřív - ten taky nic nedopsal, tak to si budou rozumět. Že ovšem bude kontrovat a navalí na mě chlupatýho portugalce co vyhrál nějaký ceny, to jsem nečekal. Proti své vůli jsem tedy začal chodit častěji na záchod a číst. Galveias je vesnice v Portugalsku a má mnoho podobností s místem, kde jsem vyrůstal na jižní Moravě. I zde je polovina lidí dementní, druhá polovina jsou zemědělci a jako kultura slouží kostel a hospoda. Akorát tu nikdo nevolí Zemana. Na začátku knížky za vesnicí dopadne nějakej meteorit či co a my pak sledujeme, jak to narušilo životy místní křupanské honorace. Což by bylo fajn, kdyby Peixoto nepsal o každé rodině tři generace dozadu, páč mě opravdu nezajímá, jak nějaká babička Marie Amálie, která se jmenovala Lucinda Maria Amálie don Kokot, chodila na trh. Občas je to fakt k neučtení a Peixoto dává až moc na odiv, že absolvoval asi čtrnáct tisíc kurzů literárního psaní a teď je z něj poetický robot typu Marquéz a Hrabal dohromady. To nechceš, literární rodino. Naštěstí se v tom labyrintu literární masturbace skrývají docela příjemné osudy a zajímavé pasáže, jako když třeba hrdinka týden kadí do igelitových sáčků, aby je pak šla všechny napatlat na hlavu své sokyni. Nemůžu ani opomenout nadávku, kterou jsem dodnes neznal, a to "aby tě zjebalo třicet tisíc čuráků ty hromado hoven." Ve výsledku tedy 7/10.