Skvělá nenápadná prvotina. Upřímně doporučuji všem -cet i -sát "holkám". Usmívala jsem se smutně i vesele celých 95 stran (škoda, že tak málo). Je to o mně, je to o mých kamarádkách, je to o nás manželkách, matkách... Asi by tohle mohla napsat většina z nás, jen asi ne s tak úsměvným nadhledem, vtipně, lehce, výstižně... Chtěla bych napsat několik citátů, které mne opravdu pobavily, ale mám obavu, že bych přepsala většinu knihy. Tak jen malý vzoreček: "Můj muž je můj přítel. Je lazebník mojí duše. Je i moje krize." "Zkouším najít nějakou výhodu zralosti. My ženy na tom nejsme tak dobře jako třeba víno nebo whisky. Můj muž si velmi cení přibývajících let a zrání v dubovém sudu. Doma ho zralý soudek jen tak nevzruší." " ...musím si opakovat, že jestli přežiju dceřinu pubertu, manželovu druhou mízu, tchyni a svou menopauzu, přežiju všechno." "Po dvacetiletém manželství jsem kamarád křížený s feministkou...". A víc už nenapíšu, přečtěte si ji sami....

Na tohle jsem se tesila, nekde me nalakala kratka ukazka a ta se mi svou trefnosti moc libila. Bohuzel, podobny pocit jsem v teto utle knizecce zazila znovu uz jen dvakrat... bylo to takove smutne cteni - ne v tom smyslu, ze bych se ztotoznovala s tim, co autorka popisuje, soucitila s ni atp. Smutne proto, ze to bylo cele tak nejak ublizene. Uminene. Unavene, porazenecke... Jakoby v autorcine zivote bylo vsechno spatne a ani sebemotivacni vykriky/napady to nemohly zmenit.