Díky jedné z posledních dílen čtení minulého školního roku, která u nás v litvínovském čtenářském klubu probíhala a jejíž tématem bylo předvídání, se mi dostala do zorného úhlu kniha Pax: Můj liščí přítel. Sama bych po této knize nesáhla, protože nevyhledávám knihy se zvířecím hrdinou. Tehdy mne ale zaujalo, jak o knize mluvila jedna dívka z klubu. V následné diskuzi jsme se snažili všichni předvídat, jestli se chlapec Petr má ještě někdy šanci setkat se svým liščím přítelem Paxem. Nejvíce mne oslovilo, když zmíněná dívka prohlásila, že je kniha vyprávěna, jak z pohledu chlapce, tak z pohledu lišáka. Vylíčení jedné situace z pohledu více postav je právě tím, co mě na knížkách láká. Při samotném čtení jsem ovšem zjistila, že příběhem provází čtenáře vypravěč s tím, že se jeho pozornost střídavě upírá na chlapce a na lišáka. I přes toto zklamání jsem si ale čtení knížky užívala. Hlavním lidským hrdinou je chlapec Petr, který na popud otce opustí svého největšího přítele, lišáka Paxe a je nucen přestěhovat se daleko k dědečkovi, protože se blíží válka. Čtenář pak v jednom dějovém pásmu sleduje, jak se Pax vyrovnává s životem ve volné přírodě, touží po návratu chlapce, sbližuje se s dalšími liškami a postupně se osamostatňuje. V druhé příběhové linii je čtenář informován o těžkostech ale i radostech, které potkávají Petra v jeho snaze o opětovné setkání se svým zvířecím přítelem. Hlavní dějová zápletka ovšem nebyla tím, co mne na knížce tak zaujalo. Tím nejzajímavějším pro mě bylo setkání Petra s postarší ženou Volou, která již jednu válku zažila a která ji poznamenala tak silně, že se rozhodla žít sama v ústraní. Vola se již mnoho let snaží najít cestu sama k sobě a vyrovnat se s tím, co za války dělala. Hluboce mne zasáhly její myšlenky a nejvíc tato pasáž: „Najednou jsem zoufale toužila vědět, kdo to byl. Odkud pocházel, co ho bavilo, kdo ho miloval. Ústa měl otevřená, jako by mi snad chtěl něco říct. V tu chvíli jsem si uvědomila: že i když to byl chlap, i když byl jiné rasy, i když vyrostl v úplně jiné zemi – možná jsme měli hodně společného. Myslím důležité věci, mnohem důležitější než která armáda nás odvedla. Dva, a přece ne dva. Ale já ho zabila, takže teď už jsme se to nemohli nikdy dovědět. Prohledala jsem ho, ale nehledala jsem zbraně, ale stopy po tom, kdo to byl.“ (ukázka ze str. 160) Citovaná pasáž mne zasáhla dvojnásobně. Jednak rezonovala s tím, k čemu jsme na klubech s kolegyní směřovaly – ke snaze zamyslet se nad chováním postav a být k nim shovívavější a chápající. Jednak stála za mým největším AHA momentem v životě: konečně jsem pochopila, že můj opakovaný sen z dětství, ve kterém jako Vola prohledávám mrtvého muže, měl souvislost s úmrtím mé prababičky. Ve svém snu hledám u muže v zimním kabátě osobní věci, které by mi napověděly, o koho se jedná. Prohlížím mu kapsy a nacházím pouze svaté obrázky, jinak nic víc. A až po tolika letech mi došlo, že ty svaté obrázky odkazovaly na ty, které jsem viděla na mrtvém prababiččině těle při svém posledním pohledu do její rakve. Pochopení přišlo jako blesk z čistého nebe, když jsem se večer ve sprše vrátila v myšlenkách k této pasáži. Ano, ve sprše. Tam si totiž často přemýšlím o tom, co zrovna čtu. Je podle mě škoda, že tato kniha je v knihovnách zařazována běžně jenom do dětského oddělení, protože toho může mnoho nabídnout i dospělému čtenáři.

,,Vy lidé. Vy všechno zničíte." Já... Já tak nějak ani nevím co napsat. Teď, na konci po dočtení toho příběhu o věrnosti přátelství, o válce, o malém chlapci a jeho lišákovi, o dvou a přece jednom. V mnoha momentech četby mě vyprávění nějakým způsobem zasáhlo. Byla... Jsem si toho plně vědoma a to mě fascinuje. Znovu a znovu si dokážu vybavit pocity prožívané při čtení. A to je úžasné! Pro mě se ten příběh stal srdeční záležitostí ještě dřív, než jsem si to vůbec mohla uvědomit. Vím to. Protože tolik citu na mě doposud nedýchlo z žádné jiné knihy jako z této. Jsem vděčná, že jsem si ji mohla přečíst a v budoucnu se k ní vracet. Příběh je podán milou, přívětivou formou, ale né přehnaně. Vyprávění nepůsobí lacině a příliš dětsky. Celek mi připadá opravdu vyvážený, schopný zapůsobit na těch pravých místech... Jak to jen napsat, abych byla spokojená - Já si jednoduše zamilovala i samotnou formu textu! Někomu může připadat obyčejný, ale mně ne. Pro mě je každá popsaná stránka té knížky kouzelná. A i když to má být původně kniha pro děti a mládež, tak si myslím, že více zasáhne dospělé. V některých pasážích se mezi řádky skrývala až hmatatelná hrůza počínající války, která v tichosti provázela skoro celý příběh. A vlastně to byl právě stín války odehrávající se na pozadí vyprávění, ale i plně do něj zasahující, který mě občas úplně vykolejil a nechal slepě zírat na popsané stránky. Kniha je obohacena o několik, na první pohled jednoduše vypadajících, kreseb, které hrají na jemnější notu a poukazují na stále dětskou tvář příběhu. Mně osobně někdy přišly až ironické, díky svému dětskému vzezření v kombinaci s dospěle vyhlížejícím obsahem textu. Jindy mi připadaly ve stejné kombinaci posmutnělé a já si, i díky vžití se do příběhu, přišla unavená, jakoby snad strhaná. Prostě další příval pocitů, které se na mě již tak valily ze všech stran. :) Co napsat na závěr? Kniha dýchá citem na každé stránce, v každém obrázku, na řádcích i mimo ně. Je jen na Vás kolik toho citu objevíte. Před Paxem jsem četla Malého prince a před ním Alchymistu. A s upřímným srdcem mohu sdělit, že právě Pax se mi nejvíce zapsal do srdíčka. Princ pro mě byl milou, dojemnou pohádkou. Alchymistovi jsem dokonce musela snížit hodnocení, protože už pro mě nedosahuje jeho plné výše. A Pax? Ten mi toho dal skutečně nejvíc a stal se příběhem, který mohu nepokrytě milovat.