Krásné téma a skvělá atmosféra, přesto se přiznám, že jsem u těch sto čtyřiceti stran dvakrát usnul. Trochu v tom hraje roli fakt, že mě motiv stárnoucího muže, co si nabrkne mladou laňku, zas až tak moc nebere, takže romantická linie příliš nedojala. Co naopak funguje fantasticky, je ústřední téma jednorožce, co přijde porodit na farmu zatrpklého bručouna. A přestože dějová zápletka nabídne zajímavý zvrat, naštěstí se nepromění v sérii kejklířských přemetů, takže vyprávění poměrně klidně plyne k finálnímu kataklyzmatu. Peter S. Beagle přitom dovedně pracuje s literární zkratkou, kdy nepotřebuje tisíce slov k vyřčení samozřejmého. Stejně tak je dobrý v poetice samotného slohu, díky čemuž je radost číst každou jednu větu. Navíc postavy si pro jejich obyčejnou lidskost zkrátka nejde nezamilovat. Ve výsledku nabízí titul báječně nostalgickou novelku, ideální k darování zasněným slečnám, ještě neoperujících s pragmatismem všedního dne. S touhle knížečkou rozhodně žádné rande nepokazíte.

Dárek od babičky. První polovina knížky mě okouzlila a měla jsem dojem, že čtu nějaké dílo magického realismu. Kalábrijské reálie zná autor opravdu důkladně, takže jsem si musela pořád dokola připomínat, že mám co dočinění s literaturou americkou, a ne italskou. Druhá polovina mě zklamala. Linka Claudia Bianchiho a jeho mladé milenky Giovanny je neoriginální, nebo lépe řečeno je stejně stará jako literatura sama. Jednorožci na Bianchiho statku se mění v pouhou ozvláštňující kulisu romantického příběhu. A závěr mi přišel z celého díla nejhorší; střet jednorožců s kalábrijskou mafií je, ehm, moc i na mě. Nebylo to ani magicky realistické, ani symbolické, ani pohádkové; spíš jako by autor chtěl všechny styly smíchat, takže vznikl bezvýrazný chaos. Zpočátku jsem „V Kalábrii“ považovala za vhodný dárek pro dítě kolem deseti až dvanácti let. Jenže pak přišla scéna s Giovanninou návštěvou u Bianchiho doma, po které jsem na rozpacích, pro kterou věkovou skupina Beagle novelku zamýšlel. Kdyby to byla dětská knížka, nevyčítala bych jí, že se postavy téměř nemění, že jsou to nepropracované stereotypy (kromě Falconeho) a že všechny významné podněty vycházejí z vnějšku, od jednorožců, kdežto lidští hrdinové se chovají pasivně, ba skoro nesvéprávně. Ale ona to úplně dětská knížka není. Tím pádem mi chybělo také poselství, autorovo sdělení světu. Bez něj mi vyznění připadá primitivní: jednorožci přišli, přinesli s sebou štěstí a zase odešli. Nic víc? Přesto hodnotím docela kladně. Nejen za půvabný začátek, ale i za krásný sloh (a dobrý překlad), skvělou znalost prostředí i za několik originálních nápadů (kozel Cherubino, závěť obsahující pokyny pro vinnou révu, představa, že jednorožčí mládě je spíš „kolouch“ než „hříbě“, konfuciánští poutníci stavějící na statku svatyně, ...). A také jsem uvítala, že jsem se po dlouhé době mohla začíst do beletrie, která mě navíc bavila.