Především závěrečné Sonety smrti se vymykají popisu. Vyhrocenost, ale přitom popsaná tak, že nutí číst, i když se jedná o mezní situace. Ale kde jsou meze slov? Nöel je svým gestem odmítnutí všeho měšťáckého a ornamentálního souputník Sadeův. V básnickém gestu pak podobný buřič. Snaha se v slově dobrat těch nejlidštějších a zároveň i těch nejtemnějších vrstev bytí. - Doporučuji si nejprve přečíst doslov překladatele Petra Zavadila. Díky autorovi i překladateli. Dík i odvaze nakladatelství Fra přinášet v reprezentativních výborech a překladech současnou světovou poezii.

'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu: Co je to zelenina krajím horské pastviny řezání je filantropie cibule Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal: "každá rána musí sežrat svou bolest k čemu jinému by sloužil její tvar"