Tohle jistě není kniha na ukrácení volné chvíle o dovolené. Musí se u ní chtít hodně přemýšlet a také mít přesvědčení, že to nejsou vnější okolnosti, které nás činí šťastnými. Snad by se velmi zkráceně dalo říci, že smyslem života je dobře se připravit na smrt? S obrovskou moudrostí buddhismu a velice láskyplně a lidsky nabízí autor možnost, jak prožít svůj život v radosti a klidu tím, že např. poznáme svou nejhlubší podstatu a budeme s ní žít v souladu, ztotožníme se s faktem, že jediná jistota je změna, že je nutné přijmout vše, co se děje a nechtít měnit realitu, ale svůj náhled na ni. A až tohle všechno budeme umět, nejen že se smíříme se smrtí, ale budeme ji očekávat se zvědavostí, připraveni, v klidu. Ne jako něco krásného, ale jako něco nového s pochopením, že nic není stálé, že je normální a přírodou dané, že se vše mění. Protože smrtí vlastně nic nekončí… Kniha je doslova narvaná množstvím hlubokých myšlenek. Autor v ní uvádí plno konkrétních příkladů ze své pečující praxe v zenovém hospici. Je krásná, uklidňující, vysvětlující, konejšící, hladící, láskyplná, soucitná, lidsky psaná, chápající, neodsuzující. Zkrátka nádherná. UKÁZKY: Když se bráníme odpuštění, je to, jako bychom si vzali do ruky horký uhlík a řekli: „Nepustím tě, dokud se mi neomluvíš a nezaplatíš za to, cos mi provedl“. Ve snaze potrestat se však spálíme my sami. Často zaměňujeme lásku za připoutanost. Připoutanost se za lásku ráda vydává, ale je to jen její navoněná imitace. Říká: „Budu tě milovat, když mi dáš, co potřebuji“. Láska se zaměřuje na štědrost, kdežto připoutanost je posedlá splněním svých potřeb. Láska je vyjádřením naší nejzákladnější podstaty, kdežto připoutanost je výrazem osobnosti. Pevně se chápe konkrétního výsledku a ze strachu se na něj upíná. Láska je nesobecká a vybízí ke svobodě, připoutanost je sebestředná a zanechává za sebou šrámy. „Když shořel špýchar, již pranic nebránilo zírání k luně“. Mizuta Masahide Když přijímáme život takový, jaký je, znamená to, že jsme smířeni s tím, jak se věci mají, a nesnažíme se mu vnutit svou vlastní představu, jak by měl vypadat. Utrpení je postoj mysli. Překážky transformovat v příležitost. Smrt vrhá světlo na jednu vlastnost všech lidí: je jí naše touha po bezpečí ve stále se měnícím světě. Věříme, že my a naše okolnosti by měly zůstat neměnné a trvalé. Chceme vědět, co přinese budoucnost. A nechceme především to, aby ten, kým si myslíme, že jsme, zemřel. Lpíme na známém a obáváme se vkročit do neznáma. Bojujeme proti přírodě.

Po knize jsem sáhla v období, kdy mi zemřeli dva blízcí lidé.. Oba náhle, oba mladí. V tu chvíli jsem o smrti přemýšlela více než obvykle, zajímalo mě, co si s tím vším počít. Kniha mě nejprve odrazovala názvem "5ět..", to mě doslova pálí do očí. Ale co bych to byla za čtenáře, kdybych soudila knihu podle obalu, že? Obsah je moc dobře napsaný, smrt a hlavně vše kolem ní jako takové, je rozebráno z různých úhlů a člověk si hodně věcí teprve začne uvědomovat. Knihu s klidným svědomím mohu doporučit dále - ale ideálně někomu, koho se téma aktuálně více týká, nebo nad ním chce více přemýšlet, .. není to kniha jen tak někam k vodě nebo na cesty. Vyžaduje klid, ticho a čas.. samozřejmostí je otevřená mysl.