Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.

Je těžké se k takovýmto textům vyslovit. Už ve své první próze (1988, v období, kdy psal své první práce) se totiž Kahuda představuje jako přesně to, co je i dál - barvitý a kreativní v popisech krajiny a perverzí pofidérních postaviček, které jakoby vypadly někde z pomezí mýtů a reality, ale zároveň s neodhaleným a těžko dešifrovatelným skutečným obsahem. Bazilišek je tu skoro až jako taková disneyovská postava, která je takovým příživnickým živlem u jistého Slezáka, okolo nich se točí pár dalších postav, třeba dr. Eva, která ráda žere hovna a "hobluje škrabadlo do krve", nebo Dušan, jehož prdel pozná středověk (ale tentokrát blažený), nejspíš je to vše jen symbolika, sám Kahuda ji ale popisuje: "Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje." Závidím mu ale tu edici u Paper Jamu, sic paperback, to má skvělý materiál obalu a po otevření tématická/povrchová grafika, zde baziliškova kůže.