Dá se napsat space opera o dvě stě padesáti stranách s akcí i přesahem? Dá, Zánik Impéria je toho jasným důkazem. John Scalzi opustil svět Koloniálních válek a vrhl se do nového cyklu s vervou grizzlyho na kokainu, přičemž tentokrát je hodně znát, že si dopředu promyslel, jak vývoj událostí vést a k čemu směřovat. Děj je tak osekaný na nezbytné minimum a příjemně bezprostřední postavy dělají z jinak tradiční hry o trůn rozpadajícího se impéria zábavnou podívanou. Skvělým prvkem je přitom hrozba katastrofy apokalyptických rozměrů, která je stejnou měrou neodvratná, jako neuchopitelná. Autorovou obchodní značkou jsou ovšem živé dialogy a na těch i zde stojí většina atraktivity. Scény s neurvalou Kivou Lagosovou pak patří k těm, jež by si zasloužily souhrnné vydání. Bohužel, nutnost humorné konverzace se dost podepsal na tom, že všichni mluví jak jim zobák narost, což nejvíc ruší především ve společenských kruzích vysoké šlechty. Na druhou stranu možná právě díky tomu mě to celé tak bavilo.

Tady pokulhává logika na obě nohy, Co se týče základních potravin a zboží, museli být lidé soběstační na všech planetách a větších satelitech. Kdo by je jinak zásoboval, když End byla jediná planeta pozemského typu. Větší lidské kolonie přece nešlo zásobovat přepravou trvající měsíce až roky. Ekonomicky je to nesmysl. Stovky lodí přepravujících potraviny a odkud vlastně. Jinak čtivý příběh a pěkně hubaté dialogy.