V žádném případě netvrdím, že jsem autorovy vývody bezezbytku pochopil, zejména počáteční úvahy jsou pro mě dost neuchopitelné až zmatené. Přičítám to však primárně svému omezenému rozhledu a utvrzuje mě to v přesvědčení, že mě čeká ještě dlouhá cesta studia historie, filosofie a pramenů. Kniha se rozhodně nečte snadno a myšlenky je obtížné pochopit. Přibližně od druhé poloviny, možná poslední třetiny se již text zdá jasnější. Důvodem je, myslím, soustředění se na vnější projevy politických náboženství a jejich srovnání s teistickými předchůdci. Zde vidím hlavní přínos pro laika. Další přínos spatřuji jednoznačně v tom, že text nutí člověka se nad hlavní premisou zamyslet a možná hledat paralely. A pokud čtenář hledá a nalézá tyto paralely v dnešním světě, pak kniha splnila svůj účel a autor svůj úmysl sepsat univerzální pojednání. Osobně již delší dobu sleduji podobnost západní regresivní levice (postmodernismu) s fanatismem klasického náboženského vytržení. Donedávna jsem to neuměl pojmenovat. Hrozba, kterou autor spatřoval v kolektivních ideologiích a identitarismu první poloviny 20. st., se nijak nezmenšila. Náboženské dogma, dříve připisováno božské moci, je dnes nahrazeno souborem arbitrárních hodnot, v myslích následovníků „morálních“ pravidel. Tato pravidla, stejně jako náboženská dogmata, nepřipouští kritiku a vychází z kolektivní identity. Jednotící entitu Boha (bohů) nahrazuje kolektivní idea. Stejně jako klasické náboženství má i dnešní levicová ideologie svoje proroky, bratry, sestry, kněžský stav. Dogma (postmodernismu) zatím není pevně ukotveno, jednotlivé frakce spolu stále bojují, kdo sleduje dění na západě, boj mezi konzervativismem resp. klasickým liberalismem a postmodernismem, ví o čem píšu. Důvodem, domnívám se, je relativní mládí „církve“. Úvaha platí pro jakýkoliv moderní –ismus, přičemž, dle mého názoru, pro budoucí vývoj je největší hrozbou moderní regresivní extrémní levice.

V mojom okolí, ale aj v spoločnosti všeobecne vzrastá akési divné iracionálne chovanie. Pre človeka bombardovaného miliónmi vzruchov každodennej reality, od momentu kedy otvorí oči, až kým ich únavou nezavrie, musí byť racionálna realita trestuhodná nuda. Alebo neznesiteľné trápenie. Alebo niečo iné. Tu prichádzajú do úvahy dve možnosti; uvedomiť si, že realita je tá najbláznivejšia fantázia, aká môže existovať (neexistovať nemôže). Už len to pomyslenie - žijeme na planéte, ktorá sa rúti rýchlosťou 107 000 kilometrov za hodinu okolo žeravej gule v ktorej každú sekundu vybuchnú milióny jadrových bômb už niekoľko miliónov rokov, a ešte niekoľko miliónov rokov vybuchovať budú. To celé sa deje len tak mimochodom na kraji nekonečne temného vesmíru, a nikto ani nevie prečo. Druhou možnosťou je vytvoriť si svoj vlastný svet, utópiu, presvedčenie, fantazmagóriu, náboženstvo, úprimnú vieru, ideológiu. A keďže treba ísť s dobou (teda do roku 1939) - politické náboženstvo sa núka, ako jedna z možností. Tu sa dostávam k svojej myšlienke. Podľa Voegelina, majú moderné ideológie podobnú štruktúru, ako tradičné teistické náboženstva, len s vymenenou symbolikou a obsahom. Jedinec sa stáva súčiastkou stroja, ktorému je podriadený a tomu je zas podriadené jeho myslenie a konanie. Človek uverí akémusi "mýtu" a je z toho ako na drogách. Na druhej strane, ak je stroj dobre namazaný, tak to môže slušne fungovať. Nevydarená ideológia však môže napáchať nesmierne zlo, akého sme boli svedkami v minulosti a akého sme svedkami aj dnes. Kde sa teda berie to dnešné vzrastajúce iracionálne chovanie v spoločnosti, ktoré veľakrát zanecháva hlbokú bolestivú stopu nepochopenia v zmýšľaní iného jedinca toho istého druhu? Jedna z mnohých príčin môže byť tá, že človek síce neverí politikom ani politike, no jeho viera v ideológiu/vnútro-svetské spoločenstvo je iracionálna, pretože viera je iracionálna. Medzi náboženskou a ideologickou vojnou niet rozdielu. Ideologickú škriepku v krčme pri pive nevyhrá žiadna strana pretože logické argumenty sú v tomto boji slepými nábojmi. To sú však už iba subjektívne interpretácie, ktoré mi pomohli artikulovať vágne myšlienky, a tie sa nemusia stotožňovať s odkazom knihy. Je to samozrejme omnoho komplexnejšia téma, takže koho to zaujíma, rozhodne odporúčam prečítať. Koho zaujíma viac politika ako náboženstvo, upozorňujem že sa Voegelin v prvej polovici venoval skôr rozboru štruktúr náboženstva než politológii. V druhej polovici však už výstižne vysvetľuje svoju teóriu fungovania politických náboženstiev.