S četbou se ke mně zase vrátila renesance, tentokrát zřetelně za cinkotu rolniček na šaškovské čepici, kterou nosí Bláznivost, a v čistém alpském vzduchu. Tuhle malou knížku, nevšedně svěží, průzračnou a lehkou, bych zařadila do thesauru světového písemnictví jako jedno z arciděl svého oboru. Dovede být historiografií, filosofií i uměním, tak inteligentní a nenucená je. Spravedlivá, jasnozřivá, trpělivá v pozorování i usuzování. Erasma oslovuje apostrofami. Kráčí mu po boku, ale nevnucuje se ani se neponižuje, nevypíná a nenadýmá. Jak jen to Huizinga dělá, že se jeho věty rozvíjejí tak příjemně, srozumitelně a půvabně? Už dlouho se mi nic nečetlo tak dobře. * „Líbáme světcům jejich roušky a boty nasáklé potem, a necháváme jejich nejcennější relikvie, knihy, ležet bez povšimnutí.“ * „Pane Ježíši, rozprostři svého ducha nad vodami zle rozvlněných dogmat.“ * „Ze společenství katolické církve mě nevytrhne ani smrt, ani život. … Proto budu snášet tuto církev, dokud neuvidím lepší, a ona je nucena snášet mě, dokud se nestanu lepším já.“