„Pokud nebudu přesvědčen svědectvím z Písma nebo jasným rozumovým důkazem – neboť jen papeži ani koncilům nevěřím, protože se zjevně často mýlili a také sami sobě odporovali -, jsem vázán slovy Písma, která jsem uvedl, a mé svědomí je uvězněno ve slovech božích. Proto nemohu a nechci odvolat nic, neboť je nebezpečné jednat proti svědomí. Bůh mi pomoz, amen.“ (Martin Luther) Líbilo se mi, že hned v první kapitole jsme se věnovali tomu, kdo Martin Luther NENÍ. To je velmi důležité: poznávat pravdivě Luthera vlastně znamená nejprve ho odstrojit ze všech těch historických kostýmů, které jsme na něj v průběhu pěti století navlékli, aby lépe sloužil naší potřebě promítat do historie soudobé vidění světa. Nalézt skutečného Luthera ovšem není snadné. U tak komplikované osobnosti vždy bude hrozit, že některé aspekty přehlédneme a jiné přeceníme, zvlášť když je Luther člověk, který tak výrazně zamíchal evropskými dějinami a byl rozbuškou tolika bolestivých událostí. Luther nebyl žádným románově svatým hrdinou a ani text protestantského historika ho tak nezkouší prezentovat (ne, nemůžeme to brát tak, že „zlá církev prodává odpustky a dobrý Luther všechno napravuje“). Ale nebyl ani jednoznačně negativní postavou. Řešil věci, které byly v jeho době důležité, a které jsou stále důležité, jeho motivace byly ryzí a jeho aktivita žádoucí. Jeho problém byl v tom, že při své úctyhodné snaze o reformu, vyvolané jeho smyslem pro spravedlnost, zboural a rozbil mnoho z toho, co rozbité být nemělo – to je v každém případě dost politováníhodné, bez ohledu na to, jestli ho za následný vývoj v Evropě budeme činit odpovědným (jak náboženský, tak světský: na jeho konto částečně jde jak církevní rozkol, tak i řada vojenských konfliktů). Mně docela chyběl detailnější popis Lutherovy teologie, toho měl v knize autor dost málo. Ona vůbec byla kratší, než jak se tvářila, volné strany mezi kapitolami, obrázky, ale hlavně dvojité řádkování – knížka tak měla mnohem méně písmenek, než by člověk čekal u knihy o rozsahu 184 stran – měl jsem ji přečtenou za necelé dva večery. (A znovu si uvědomil, že by se mi líbilo, kdyby mezi informacemi o každé vydané knize byl počet normostran). Beutelovo Uvedení tak bylo opravdu pouze uvedením, víc otázek ve mně vyvolal, než na kolik jich odpověděl. Láká mě přemýšlet nad Lutherem a jeho dobou a různými „kdyby“ v tom příběhu: Došlo by k rozkolu s církví, kdyby neměl tak nesmířlivou povahu? Šlo rozkolu zabránit třeba vstřícnějším církevním postojem při Lutherově předvolání před Johanna von Ecka? Nebo třeba dříve svolaným koncilem? A byl Lutherův vstup do katolických dějin nevyhnutelný nebo by měla církev schopnost se reformovat sama? A tak dále. Cítím se povzbuzen k tomu, se tímto obdobím evropských dějin dál zabývat.