Knížku jsem si přečetla hlavně proto, že znám autorku už z dřívějška, a to jako výbornou popularizátorku vědeckých objevů. V komentáři bych jen opakovala přesně totéž, co už přede mnou výstižně napsali ostatní čtenáři (TheRaven, Iki1, bazyk21), a tak jejich slova už jen doplním ukázkou popisující hlouček postav, které potom hrají v příběhu hlavní role: "Anděla prostě byla vždycky extratřída. Na rozdíl od nás všech ostatních. Už se těším, jak si nejspíš u závěrečné večeře neodpustí přípitek, který zachrání čest ŠPŠky, a jak to potom budete muset žehlit... Já ji, babu, obdivuju... Ostatně by mne zajímalo, jestli nemá prsty i v tom symbolickém načasování - předání moci na výročí okupace je až moc povedená náhoda." Jiří Horčička se odmlčel a zahleděl se na náměstí, kde se pomalu shromažďoval hlouček zachumlaných postav s taškami, kufry nebo batohy. Skupinka jako by se začínala uspořádávat kolem přirozeného těžiště - vysoké, robustní stříbrovlasé ženy s drdolem, v rozevlátém černém plášti a s jakými lejstrem v ruce. Nový ředitel Školy pokročilých studií postával po jejím boku trochu rozpačitě, a Horčičkovi vedle ní připadal jako trpasličí sameček dravé hlubinné ryby, o které jednou psal do nedělní přílohy novin. "To aby si tedy pan ředitel začal chystat plán B, jak dá dohromady finance, protože nikdo jiný než Anděla se v tom nevyzná." str. 27-28

Zábavná detektivka z akademického prostředí, s nímž má autorka coby bioložka dostatek zkušeností, což se příznivě podepsalo na uvěřitelnosti postav, dialogů i celkové kostry příběhu. Nicméně právě postav je v Případu mrtvých filosofů možná až zbytečně moc a nebýt úvodního představení všech protagonistů, k němuž jsem se zejména v první polovině několikrát vracel, asi bych se z neustálého zmatení kdo je kdo ani nevymotal. To ale není nutně vina množství postav, ale spíš absence nějakých snadno zapamatovaných rysů, podle kterých by čtenář okamžitě poznal, s kým má zrovna tu čest (řečová vada, nějaký zlozvyk, oblíbené slovo apod.). Zkrátka by neuškodila silnější charakterizace, poněvadž samotné jméno, zejména zní-li zcela všedně, obvykle nestačí. Například u Radka Martínka a Mirka Matouše jsem tápal skoro až do konce. Každopádně detektivní složka a především výborná pointa hodně pobaví a akademiky snad ještě víc než „normály.“ Celkově velmi příjemné čtení, a pokud se jednalo o autorčinu beletristickou prvotinu, klobouk dolů a doufám, že se k žánru ještě někdy vrátí. Klidně i v nějakém obsáhlejším útvaru, protože potenciál rozhodně má.