Určitě další velmi silný příběh přeživšího holokaustu. Jen mi vadily občasné skoky v příběhu, co se osob týče tak i časové. Ale jinak se kniha četla hezky.

Kniha se mi líbila. V této knize jsem se dozvěděl řadu nových informací, které jsem si přečetl úplně poprvé. Kromě výpovědi Shloma Birbauma jsou v knize použity také vědecké zprávy a dokumenty o Čenstochové, mezi nimi i sbírka Gideona Greifa z Tel Avivu, který se věnuje průzkumu holokaustu. Za sebe knihu doporučuji. Bylo pro mě zarážející, jak se chovali Poláci k Židům. Dost často se stávalo, že Poláci nenáviděli Židy a spolupracovali s Němci! S Němci také spolupracovali Ukrajinci. Když skončila 2. světová válka, tak se pořádaly hony na Židy v Krakově a dalších městech!! Vymýšlely se různé záminky, aby byli Židé potrestáni, přitom se ničím neprovinili. Zarážející je také, že některé státy nepovolily přesun Židů do jejich země, a pokud jim umožnili pobyt v jejich zemi, tak jen v omezené míře. Samozřejmě někteří Poláci také pomáhali Židům a za to jim patří můj obdiv, protože riskovali svůj život. Z knihy jsem pociťoval, že Shlomo Birnbaum očekával, že Poláci budou více nápomocni Židům v této těžké době. U této knihy mi ukáplo pár slz. V knize se nachází hodně myšlenek a informací, které mi rozšířily obzory na Čenstochovské gesto a životě po válce v Německu. Shlomo Birnbaum říká: "Zažil jsem, jak moji maminku poslali na smrt, jak zabili moje sourozence. Ztratil jsem víru. Kde byl tehdy Bůh?" Hodně Židů během války ztratilo víru v Boha a začali o něm pochybovat. V této knize jsem si vypsal hodně citátů. Citáty z knihy, které mne oslovily: /citátů je hodně/ Kdo je bohatý? Ten, který je spokojený se svým údělem. Židovský vtip: "Znáte moji ženu? - "Ještě jsem neměl to potěšení." "Pokud to bylo potěšení, nebyla to má žena." V jidiš se říká: "Dobré jméno je cennější než drahokam." Každý se modlí k Bohu po svém. Hlavní je být počestným člověkem. Křesťané nám nechtějí odpustit, protože jsme podle nich zabili Ježíše. Nikdo nemůže dopředu vědět, jak se zachová tváří v tvář hrozbě smrti. Kdo se třese, ten už prohrál... Dělám hony. Pro Němce. Hon na Židy... Co za to dostaneš? Za jednoho Žida půl pytle mouky. Za dva ještě cukr k tomu... Když jich je víc, budu mít možná štěstí a dostanu kabát... Děti stejně staré jako moji sourozenci, s hluboko propadlýma očima, se na mě dívají. V naději, že nějaký člověk má pro ně kousek chleba. Svírají se navzájem. Některé z nich se téměř nehýbají, jiné již ztuhly. Vidím, jak kolemjdoucí přikryje dítě novinami. Proč toto Bůh připustí? Příděly potravin činí sto padesát gramů chleba a dvě vodové polévky denně. Němci pochopili, co spáchali - na rozdíl od Poláků, kteříc sice byli rádi, že se zbavili nacistů, Židy ale nenáviděli nadále. Možná ještě více než dřív, protože ukradli naše domy a chtěli v nich zůstat. My všichni jsme trpěli pod německou nadvládou. Poláci zažili, jak nás vyvražďovali, a téměř nikdo s námi neměl slitování. Většina z nich neměla nic proti tomu, abychom byli vyhlazeni. Ani po osvobození nebere nenávist konce. Britové, Američané a Rusové porazili Hitlera, ale ne proto, že zabíjel Židy, nýbrž proto, že zaútočil na jejich země. Měli jsme se z našeho života naučit, obzvláště během nacistického období, že nestačí věřit v Boha. Člověk se musí mnohem více spoléhat na svůj vlastní rozum a sílu. "Pomoz si sám a pak ti Bůh pomůže" - pokud existuje. /Tato myšlenka je velmi zajímavá/ Již od podzimu 1941 byly britská a americká vláda rozhodně informovány o systematickém vyvražďování židovského národa. Nic proti němu nepodnikly.