S Kaldou v Tallinu přes Paříž až do pracovních táborů v zemi,tam kde zítra znamená včera. Celé to může působit značně nevývaženě.Dost možná i je. Jenže v téhle společnosti různých situací bylo natolik emocí že dokážu lecos odpustit.I když bych se chtěl dozvědět někdy víc.U některých knížek prostě litujete.Mohli být delší. Svérázná babička tak to je kapitola všech babiček.Dětství a dospívání.Léta počůrávání až do let seznamování a milostných avantýr.Tahle kapitola dost možná největší šleha.Plná sebeironie vykouzlí úsměv. Ten naopak zamrzne u dopisů z nucených prací a nuzných podmínek. Vyhnanství z Estonska do Francie a samotné autorčiny autobiografické prvky dělají z knihy i něco víc než se na první pohled zdá. A v čem spočívá samotná aritmetika bohů ? Necht si čtenář zjistí z tohoto vyprávění sám.

Poněkud smíšené pocity, jakoby první půle byla obsahem a stylem výrazně jiná než druhá, nevyvážená zajímavostí a závažností. V první se plácáme (asi) v autentických vzpomínkách autorky po emigraci s matkou v deseti letech z Estonska do Francie, v druhé se autorka zaměřuje dle vyprávění na starší generace, zejména babičky a jejích vrstevníků, z pohledu už dospělé neprovdané ženy (2010). A s tím vším souvisí prokládané dopisy ze sibiřského pracovního nasazení 1945-1947 od babiččiny přítelkyně. Objasnění jejího příběhu a vazby na babičku se sice poodhalí v samotném závěru, ale neobjasní... V druhé půli se také autorka v maximální stručnosti pustila do před- a po-válečných dějin rodného Estonska - příliš stručně, aby to mělo takovou váhu, kterou jsem od knihy čekala. Takže i přes trefných mouder ve výsledku jen 65% (včetně bonusu za krátkost textu). "Za svého života měla babička Eda vždy pravdu, protože mluvila nejhlasitěji. Teď už nepotřebuje zvyšovat hlas, protože okamžikem, kdy jejich duše opouští tělo, se i ti nejomezenější a nejzlomyslnější živí mění v moudré a ctnostné nebožtíky a jejich úsudek hned nabývá puncu pravdivosti." "Oznamovat smrt příbuzného je příjemné poslání: člověk se stává odpovědným za zármutek svého bližního." "Ti lidé si vyčítali svá provinění, jakoby počet mrtvých a živých v počtech Všemocného, v aritmetice bohů, byl předem stanoven a pro zachování jednoho člověka by bylo nutné obětovat jiného. Možná je božský princip koneckonců jen obrovským strojem na počítání, vážení a porovnávání. ... mohou směšné lidské výpočty vyřešit rovnice bohů?" "Teprve po smrti člověka se život jeví jako to, čím je: proces hromadění, akumulace uvnitř i vně, zbytečných věcí a falešných emocí." "Štěstí s neštěstím chodí vždy ruku v ruce, že? Je to rub a líc jedné a téže rukavice, a ta se občas obrátí jediným pohybem."