...učitelka Kulihrachová podala čekající dívce vyplněné lejstro, pohlédla svým kalným zrakem přese mne v první lavici (sedícího vedle v bludné a huhňavé sny pohrouženého spolužáka Pýchy) na ostatní a pravila: "Uklidni se, Vaňousová... Koláčku, ty to máš zrovna zapotřebí zlobit při zeměpise... Tady to máš!" Poslední věta byla určena žákyni-doručovatelce. Dívka převzala listinu, načež zvučným, trochu chraplavým, neostýchavým a zcela netečným hlasem, který nehodlal s nikým komunikovat, mínil jenom zaznít ve vyžadovaném kánonu, odvětila: "Na shledanou." Dveře za ní zaklaply. Krivoj Rog na mne znovu vycenil zuby z kvalitní železné rudy. Beze slova jsem vstal a odešel ze třídy. Mé priority byly náhle jinde. Kulihrachová vyběhla za mnou na chodbu: "Ty ses zbláznil, Bozděchu?! Co to je?!" Tato knížečka je pro mne takovou malou lahůdkou. Jindřich Mann je poeta a kouzelník se slovy.

Po dočtení mě nejsilněji napadá jedno: Proč toho Mann nenapsal víc? Jeho novely jsou nesmírně originální, mají krásný jazyk a jsou výborně vypointované, každá z nich je malým uzavřeným příběhem, který v závěru překvapivě vygraduje. Dětská perspektiva je osvěžující a uvěřitelná, prostředí socialistického Československa povědomé, člověk narozený po roce 89 ho přesto spíše objevuje a podivuje se či trpce usmívá nad tím, jak to tehdy vlastně chodilo. Malý literární skvost.