O sestře Angelice jsem doposud nic bližšího nevěděla..a možná ani to, že existuje...a dokonce pátrám ve své přeplněné a zahlcené paměti, jestli si vybavuji nějaké boromejky v souvislosti s Václavem Havlem...a fakt si nejsem jistá... Ale ona si ke mně cestu našla...knížka upoutala na knižním veletrhu...chodila jsem kolem ní asi 2-3 kolečka a pak jsem si ji koupila...a dostalo se mi vrchovatě informací, které jsem potřebovala... Jak žít s Bohem ? žiju,..nebo snažím se...a Angelika nádherně a inspirativně předkládá svůj vlastní příběh. Takový spontánní..neřešit, neanalyzovat, ale žít. Být jako dítě, hrát si. Společně s Janem XXIII. "žít radostně už na této zemi". Udělat si čas na sebe. Umět odpočívat, udělat si denně radost....vždyť jaký byl Ježíš ? skoro úplně normální chlap, který se účastnil svateb, oslav, neměl problém dát si víno, pobavit se s lidmi..s jakýmikoliv lidmi. Neodsuzovat, neškatulkovat..nikdy nevíme, co se ukrývá v člověku, co stojí proti nám, dokud ho nepoznáme....je fajn si to znovu připomenout. Je fajn si připomenout, jak důležité je věci přijímat...i to, co se nám nelíbí...rotože možná ty zavřené dveře nám otevřou 10dalších. Vše je prostě vždy tak, jak má být, jen my to možná doceníme až s odstupem... a taky jsem se dozvěděla, jak to vlastně je - být řeholnou sestrou :) že to jsou v podstatě taky úplně normální ženské - které třeba zajdou i na módní přehlídku..a jak je důležité je taky neškatulkovat, ale dopřát jim tu pestrost obyčejného života, kterou ony žijí, ale my kolikrát nevnímáme... děkuji sestro Angeliko za tuhle knížku .... určitě se k ní budu vracet.. (a Angeliku si vyhledám v médiích ;))

Před několika lety ležel náš syn v nemocnici Pod Petřínem. O sestrách boromejkách mluvil s takovou úctou a uznáním, že tahle kniha pro mne byla jasná volba. Chtěla jsem se dozvědět něco o těchto řeholnicích. Dozvěděla jsem se však mnohem víc. Nikdy by mne nenapadlo, že rozhovor se sestrou Angelikou bude tak zajímavý, že knihu přečtu za jedno odpoledne a večer. Co se týká církví a náboženství, to je mně dost vzdálené a neznámé. Ovšem vyprávění Angeliky Pintířové je tak bezprostřední a živé, že lituji toho, že už mám přečteno. Tahle kniha ve mně vzbudila touhu dozvědět se ještě víc o historii i současném životě boromejek a sestry Angeliky. A kvůli sestře Angelice si snad založím i Facebook. A to mne k tomu nedokázal přesvědčit ani syn s vnučkou.