Během měsíce se mi sešly dva relativně podobné tituly. Ledová krev a Ledová jako sníh (a to mě ještě čeká Sníh nebo popel). Všechny knihy jsou prvním dílem série, všechny jsou YA a všechny jsou na podobné téma. Ledovou krev mám za sebou, Sníh nebo popel před sebou a teď Ledová jako sníh. Do toho! Začnu obálkou, ta je prostě nádherná. Pro někoho, kdo miluje zimu, sníh a všechno to kolem jasná volba. Být o deset let mladší, knihu si koupím snad už jenom kvůli obálce. Takhle jsem si ji donesla z knihovny a hned se pustila do čtení. Z designu nelze nezmínit ještě látkovou záložku. Hrubej kaloun, takže žádný natahování, když se otevírá kniha (zásadně nechytnu konec a hned neotevřu...ale hezky chytnu, jedu listy k rohu a přes roh otevřu...a to s tím natahovacím nedomrlčetem nelze). Protože se záložkama je to jako se vším ostatním. Máte jich hodně, ale najednou když je jich třeba, celej byt se změní na černou díru a nikde žádná. S obsahem knihy to už je trochu horší než s designem. Začátek je nezáživnej. Většinou mi nevadí, že si řeknu: "Tohle jsem už někde četla." Ale útěk z cvokhausu, nebezpečnej kluk láska, tajemnej kluk zachránce, další (?!) kluk zachránce, vím víc, než říkám máma. Než se dostaneme do Algidu tuctová nuda, tak jsem doufala, že se to zlepší. Jelikož se jedná o nenáročné čtení, řekla jsem si, že to vydržím (trvalo mi tři hodiny). Kniha je ale napsaná hodně čtivě. Taky dobře, alespoň jsem neměla čas kroutit hlavou nad pár dost nelogickými scénami. Dočetla jsem, protože zvědavost a protože jsem chtěla vědět, jak to dopadne. A kvůli onomu pohádkovému základu. Sice průměr, ale ne špatnej průměr. Ale zase lze poznat podle mého povrchního komentáře, že se mi s ním nechtělo jít do hloubky. Proč bych měla já, když to neudělala ani autorka...to si nechám pro jiné tituly. Třeba ty, které jsem ochotná číst znovu. Ledová jako sníh to ale nebude.

Tak tahle knížka je fakt boží! Příběh Snow vás zasype nejen sněhovými vločkami, ale taky touhou po pokračování. Potkáte se se Sněhotvory, Zloději a Zlodějkami, a hlavně budete doufat v to nejlepší. Na tuto knížku jsem narazila náhodou. Jen tak jsem si prohlížela tituly, které by mě mohly zaujmout buď svou anotací a nebo obálkou. Zaujala mě obojím – na první pohled jsem se do přebalu zamilovala, protože je na ní holčina, která má pleť i oči světle modré a okolo ní jsou vločky. Po dočtení můžu říct, že snad lepší obálku nemohli vytvořit. Anotace mi taky přišla hrozně zajímavá, potřebovala jsem vědět, jak to dopadne. Ze začátku prožíváme dlouhé dny plné nudy ve Whittakerově psychiatrickém ústavu na oddělení D, kde je Snow jako normální pacientka. Má dobré vztahy s ošetřujícími lékaři a sestrami (podle Snow bílými plášti), a tak to tam má hned příjemnější. Na zahnání dlouhých chvílí si kreslí, v čemž se opravdu zlepšuje. V jedné věci je mi Snow hodně podobná – dává jména neživým věcem. Hrozně se mi líbilo, jak pojmenovala pilulky na různé nálady jako dřímal, šmudla, štístko, kejchal, rejpal a další dva, od kterých jsem se jméno nedozvěděla (celkem jich je 7). Sice jí dělá jedna holčina jménem Straka problémy, ale i tak se snaží zažít nějakou zábavu a vzrušení. Když pozná Balea, život se jí tak ,,trochu“ převrátí vzhůru nohama. Projde přes Strom, který je bránou do světa, kde je princezna, která má nelehký úkol. Víc vám říct nemůžu, protože bych toho vyzradila až příliš. A co jako má být ten konec? Pro někoho je uzavřený, ale já jsem měla spoooustu otázek, které nebyly zodpovězeny. Tak např. co se stalo s vévodkyní? Když jsem zjistila, jaká ale hlavně kdo je, tak jsem si ji opravdu zamilovala, ale autorka se jí zbavila tak rychle, že jsem se nestačila divit. V jednu chvíli tu je a o pár stránek dál je fuč. Kvůli tomuhle a taky kvůli Snow a Algidu doufám, že bude pokračování. Na závěr bych chtěla jen říct, že tuhle knížku budu doporučovat všude, kde to jenom půjde :-)