Další kniha z edice Má to háček. Problematiky střídavé péče se tentokrát ujala osoba nad jiné povolaná, spisovatelka Ivona Březinová. Dodnes mám v živé paměti, jak mě zasáhla její knížka Řvi potichu, brácho; jelikož mám autistu doma, měla jsem pocit, že už mě nemůže nic překvapit. Ťapka, kočka stěhovavá je podobný případ. Střídavá péče je pro mě takový strašák; myslím, že zdaleka ne každé dítě ji zvládne, a to nemluvím o rodičích. I.B. vůbec nezastírá, že je to náročné jak pro děti, tak pro rodiče. Přesto dokáže nelehkou situaci podat velmi srozumitelně a nestranně. Ťapka v roli důvěrnice druhačky Petry funguje úžasně, zpočátku je vlastně její jedinou jistotou v obou domovech. Výborný nápad je i mailové přátelství (a sdílené nové rodinné uspořádání) s Klementýnou, týnskou spolužačkou, s níž se vlastně Peťula nikdy osobně nepotká. Stejně jako u ostatních knih téhle osvětové řady si myslím, že by ji děti měly číst s rodiči, aby mohl následovat "rozhovor s porozuměním". A navzdory téhle úžasné knize si myslím, že tohle uspořádání je nepřirozené; asi jako kdyby Slunce obíhalo kolem Země. Já bych chtěla, aby moje děti měly jeden domov a jednu školu; jestliže se rodiče rozvedou, pak ať si každotýdenní cestování, dvojí domov, dvojí zaměstnání vyzkoušejí na vlastní kůži právě hlavní aktéři nového uspořádání, dospělí . . .

Po přečtení nevím, zda se mi kniha líbila nebo ne! To už se mi dlouho nestalo, abych takhle váhala. Upřímně, líbila. Ale... Je tu ale, nad kterým hloubám. Autorka ukázala realitu dnešní doby. Tu horší variantu, řekla bych. Příběh jsem viděla okem rodiče, který má na celou věc trochu jiný názor. Dceři se kniha líbila, ale nejspíš se nezabývala tím, že Peťulka musela týden co týden cestovat mezi rodiči a že to nebyla procházka růžovou zahradou. Ivoně Březinové děkuji za skvěle zpracovaný příběh, myslím, že by si ho měli přečíst nejen děti, ale i jejich rodiče.