Už obálka knihy je fascinující. Laco Déczi je realista až do morku kostí, člověk se kterým se život nemazlil a on se nikdy asi nemazlil se životem. Zhruba v polovině knihy jsem měla jeho extrémně drsné slupky a až zbytečných frajeřin trochu plné zuby. S lehkým odstupem a po přečtení závěru knihy si říkám, že Tomáš, čtyřletý Bartoloměj a Laco museli prožít nezapomenutelný týden. Kniha podle toho vypadá. Úplně v knihovně bych ji mít nemusela, je tam mnohé s čím nemohu souznít. Ale nezdolné energii, realismu, v mnohém pravdivosti, hravosti, odvaze jít si za svým a určité míře svobodomyslnosti nezbývá než se obdivovat. A pak jeho současné ženě. Stojí za přečtení pro každého, kdo k tomu má odvahu:)

Laca jsem znal jenom z rozhovoru pro DVTV. Přestože je to sprosťák, hulvát apod.jak je psáno už v anotaci, ten týpek je prostě charismatickej a zajímavej. Takže mi stačil jeden rozhovor s ním a když jsem pak zjistil, že s ním vyšla kniha, nebylo nad čím přemýšlet. A přečetl jsem jí nadvakrát... S řadou jeho názorů a činů absolutně nesouhlasím a kroutím nad nimi hlavou (stejně tak nad jeho přátelstvím s Klausem). Ale je to prostě zajímavej svéráz a úkaz. Už jen tím, že má energii na 50, vypadá na 60, a přitom je mu 80 let. Klidně odehraje 2,5 hodiny koncert a pak se ještě další dvě hodiny vydrží věnovat fanouškům... jak se zdálo a jak sám v knize zmínil autor Tomáš Poláček, Laco je v jádro hodnej a taky skromnej chlapík. Až bude v Praze, snad se půjdu podívat. Ať mu to troubí ještě dalších dvacet let.