Druhá sbírka Radka Glabazni signalizuje úkrok od poetiky jeho dvojjazyčné prvotiny „Teď ještě hlavou o střepy“, kde autor hledal inspiraci zejména v místech spojených s jeho oblíbenými literárními postavami a tvůrci. Díky těmto přiznaným asociacím sbírka mířila spíše k „poučenému“ publiku, což je přístup, který autor ve své druhé básnické knize zcela opouští. Tematicky sevřený soubor textů citlivě zaznamenává novodobé posuny ve vnímání a fungování rodiny. Uvědomuje si znejasnění dříve ostrých kontur otcovské role, s nadhledem přiznává ústup z pozice tzv. „hlavy rodiny“. Dokumentuje stereotypy každodennosti, přiznává vlastní pohodlnost i ztrátu „životní iniciativy“ v souvislosti s hlásícím se středním věkem. Sbírka však není svědectvím o prožívané krizi – spíše konstatuje, že náš život se sice stal pouhou ozvěnou let minulých, na oplátku jsme však (snad) konečně nalezli jeho smysl: zanechali jsme ve světě vlastní „ozvěnu“ v podobě dětí, životní energii jsme předali do další generace. Název Reverb (angl. „ozvěna“) tak neodkazuje jen do anglicky mluvícího prostředí, v němž se autor profesně pohybuje, nýbrž stává se zde nosnou metaforou.