Kniha rozhodně zůstává v mojí knihovně. Jak autor píše, tak je sám opakem medicínského modelu léčby tj. psychoterapeutickým přístupem se snaží lidem se schizofrenií najít tu správnou cestu, jak "vycházet" se svojí nemocí. V několika kazuistikách popisuje, jaká může být alternativa tradičního práškového přístupu k léčení. Navazuje s pacientem chápající vztah, vidí ho v kontextu celého jeho života a veškerých vazeb, nejen jako nemocného člověka. Poukazuje na český systém v psychiatrickém přístupu, který se začíná hroutit. Navíc lidí s duševním onemocněním neustále přibývá. Schizofrenie se objevuje především mezi studujícími, které vyřazuje z běžného života už navždy. Je třeba se zamyslet na efektivním a hlavně jiným přístupem ke schizofrenii a jiným duševním onemocněním, tak jako třeba k autismu, abychom jen neplnili léčebny a ústavy, ale dokázali nemocné nechat žít v domácím prostředí a mnohdy i plnohodnotnějším životem. V tomto ohledu pěkná a čtivá kniha, která se nebojí otevřít témata, která občas proletí i mediálním světem, možná zcela nepochopena a dezinterpretována. Cesta pana doktora je ta správná, ale vyžaduje vysoké osobní nasazení, empatii a zamyšlení.

Myslím, že text anotace je trošku zavádějící. Za mě je ať už vědomým či nevědomým cílem knihy na kazuistikách a příkladech dobré praxe vysvětlit, podle jakých základních principů, je dle autora nutné s lidmi s psychotickým onemocněním pracovat a proč. Především se ale snaží vysvětlit a zdůvodnit nutnost transformace psychiatrické péče. Kniha je populárně naučná, skutečně nenáročná, čtivá a velmi ilustrativní. Souhlasím s anotací, že ji ocení také rodinní příslušníci pacientů s tímto onemocněním. Nemůžu ale říct, že bych s Jerolímkem ve všem souhlasila. Zejména mám pocit, že se pro něj stírá rozdíl mezi psychoterapeutem a lékařem, což jsou nicméně dvě různé profese s odlišným posláním. Mohou se setkat v jedné osobě, ale nevidím žádný důvod, proč by tomu tak nutně být mělo. Lékař bude mít nutně na pacienta méně času než rehabilitační pracovník ať už jde o zlomenou duši nebo koleno. V každém případě ale souhlasím zcela, že přístup psychiatrů je často alarmujícím způsobem nelidský. Je ale otázka, jestli může být v rámci tohoto systému nějak výrazně lepší? Jerolímek si myslí, že ne a já s ním souhlasím.