Knihu jsem si přál pod stromeček (mimo jiné). Zaujala mě svojí obálkou a postapokalyptickým světem, který zbožňuju. Mimo to, zde hrál roli i fakt, že autor pochází z Německa a poslední dobou jsem si německé autory docela oblíbil. Proč to nezkusit tedy. Hodně jsem se těšil, byl jsem navnazen, ale kniha mi úplně nesedla. Hodnotil bych ji spíš jako slabší dílo. Do půlky jsem se dost nudil. Prostředí není ničím výjimečné. Řekl bych, že jsem četl lépe promyšlené světy. Samotní hrdinové také nezazářili. Působili hodně šablonovitě. Nedotvořeně. Ploše... Jedná se o prvotinu a je znát, že autor není ještě vypsaný. Charaktery postav a prostředí nejsou tedy nijak složité. Hrdiny jsou sympatičtí bandité, kteří se řídí svým morálním kodexem. V druhé polovině knihy má děj větší spád. Tu a tam je doplněn menšími odbočkami. Záporáci jsou na můj vkus moc namyšlení. Formát knihy je opravdu malinký (= kapesní) a povedená obálka nemá s knihou žádnou spojitost. The Rising: Nová naděje je tedy jednodušší čtení a náročný čtenář, který je uvyklý na mnohovrstvé romány s pestrou škálou realisticky vykreslených osob, zažije zklamání. Určitě krátkodobě potěší, ale nic nového mi nepřináší. Zkrátka ideální vlakové čtivo, které plně nevyužilo svůj potenciál. V druhém díle očekávám zlepšení ohledně postav a příběhu, ale moc nedoufám. Moje hodnocení: 5/10

Nekomplikovaná postkatastrofická dobrodružka, která netlačí na pilu v rámci blockbusterové akce. A to je svým způsobem docela fajn, protože nejde o další neúmyslný klon tří velkých káček (Kulhánek, Kopřiva, Kotleta). V mnoha ohledech mi to spíš připomínalo našeho Vladimíra Šlechtu (v dobrém), jen bez toho balastu mravokárně politických postřehů. Též nelze opomenout inspiraci v klasických indiánkách Karla Maye, jež jsou pro německou kulturu něčím víc, než jen ikonickým kánonem. Ne že by Felix A. Münter přímo kopíroval Poklad na Stříbrném jezeře, ale pěkných pár motivů evokujících známé scény tu prostě je. Postava Moodyho, boj o Stanici, naháněčka špeha a tak podobně. Ale právě tahle jednoduchá tónina je tu hrozně prima, nenáročná a přímočará. Padouši jsou tihle, hrdinové tamti a teď se vzájemně poperte, přičemž kdo umře první, prohrál. Otevřený konec tak vlastně ani moc nevadí, protože cesta zkrátka pokračuje dál, a kdyby do dalšího dílu člověk všechno zapomněl, nestane se lautr nic.