Tak to bylo celkem divoké čtení. Užila jsem si každou stránku a jedinou výhradu mám k závěru, který mi připadal zkrácený až osekaný na dřeň.

V nějaké recenzi na tuto knihu jsem četl, že hlavní postavou knihy není člověk, ale samotný les. A po přečtení musím přiznat, že tomu tak skutečně je. Zároveň je to také dosud nejlepší kniha z Černého hvozdu, kterou Míla Linc napsal. Hodně se mi líbil příběh Jana Bočka z Bočkova. Jeho charakteristicky nestálá osobnost se v průběhu celé knihy vyvíjela, což byl jednoznačně záměr a záměr vysloveně povedený. Trošku mě vadilo epizodické vyprávění rozdělené na čtyři části včetně intermezza, kde se v každé části děje něco nového a zároveň se objevují stále nové a nové postavy. Nicméně i to jsem už od první knihy v podstatě přijal, zvykl si a vnímám to stejně, jako když Vladimír Šlechta sepisoval Krvavé pohraničí. Je to tedy o tom, jak Vás nadchne svět Černého hvozdu a podle toho se pak určuje následující radost z knihy. Jelikož jsem si ale za ty tři knihy Černý hvozd oblíbil, coby poctivý fiktivní středověký svět blízký našemu středověku, tak musím říct, že jsem si knihu opravdu užil a těším se na další díl.