Nakonec se mi to docela líbilo, když jsem si zvykla na hrdinčino vyprávění, psané jako deník. Vždycky, když je vážné téma pojaté humorně, je to taková zkouška, co se komu zdá humorné, co přehnané, podivné. Někdy jsem si musela některé věty číst několikrát, protože mi nedávaly smysl, někdy mi připadalo nesmyslné to, co postavy dělají a říkají. Asi mi nesedí (nejen zde) to americké prostředí a způsob života. Ale chápu, že každému se líbí něco jiného, knížku nezavrhuji, byly tam i hezké momenty a téma nemoci i vztahů v rodině, je důležité.

Krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, nečekejte to, abyste nebyli zklamaní. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí? Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou. I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?