Návštěva dětského oddělení nebyla plánovaná. Původně měl sedmnáctou příčku letošní čtenářské výzvy obsadit nějaký červený román s polonahým mužem na obálce. (...) Vstoupila jsem tam tiše a obezřetně, přesto jsem podezřívavému pohledu paní knihovnice neunikla. Všude tam totiž zářily barvy – červená, žlutá, modrá a jiné - a já skoro celá v černém. Blbec. Zapadla jsem k regálu, který byl nejblíž, tupě koukala před sebe a cítila se nepatřičně….Až do chvíle, kdy se pode mnou objevily dvě růžové sponky a s nimi dvě drobné ruce - vlastně jen o málo menší než ty moje. Ruce, které začaly metodicky procházet knížky na spodní polici. Co hřbet knihy, to kraťoulinký dotek ukazováčku. Bylo jich asi deset, a pak najednou stop. Její oči si vybraly. A tak jsme obě spatřily kluka v džínách a kytarou na zádech. Ona ho znala, usmívala se. Já ne, ale usmívala jsem se taky. Díky ní. Držela tu knížku v rukách jen moment, během kterého se chvatně prolistovala k obrázkové příloze uprostřed. Jakoby chtěla pozdravit své staré známé. A než knihu zavřela, přitiskla si jí k hrudníku a trochu se s ní zavrtěla. Pak si mě všimla. Usmála jsem se ještě víc…. Nevím, zda vnímala mou bezradnost, a proto mi jí podala. Co ale vím, je, že přesně tohle byla ta chvíle, ten správný moment, který nesmíš nechat jít. Přečteno!

:-):-)