Kniha mě zaujala už jen tím, že zcela výjimečně nebyla o holocaustu a jiných hrůzách páchaných na Židech, ale o hrůzách, které se děly jen kousek od našich hranic, u našich sousedů, o hrůzách, o kterých se nemluví... Vzpomínky matky, která jako malé dítě přežila vypálení rodné vesnice, sepsané její dcerou, která chtěla, aby se na to, co prožila nejen její matka, ale tisíce dalších Poláků, nikdy nezapomnělo. Vyprávění místy působilo až zmateně, patrně tím, jak si matka snažila vzpomenout na každičký detail a autorka chtěla zachovat autenticitu, na druhé straně z celé knihy běhá mráz po zádech... jediné v čem jsem se ztrácela, byla ta zpropadená jména, protože každý druhý se tam jmenoval stejně, ale za to autorka ani její maminka přeci nemůžou...

Syrové a popisné vyprávění mezi matkou, která přežila vypálení vesnice, a její dcerou, autorkou této knihy. Události, které by neměly být nikdy zapomenuty. Hrůzy války ve vzpomínkách nevinných dětí. Traumata přenesená na další generaci. Jen mi vadilo, že několikrát zmiňuje Lidice, jako jedinou obec v Čechách, kterou bylo zacházeno tak tvrdě. Není to pravda. Já sama bych dokázala vyjmenovat 3 - Lidice, Ležáky, Javoříčko. Na internetu jich najdu dokonce 9. Přijde mi, jako by se autorka cítila ukřivděná. Na druhou stranu to chápu, to číslo je v porovnání s počtem obcí v Polsku velmi malé. Ale nejde tu přece o počty. Za každým číslem jsou jména skutečných lidí. Nakonec s autorkou souhlasím v tom, že to, co námi otřese, musí být konkrétní a mít své jméno. Z historie se musíme umět poučit. Nesmíme zapomínat na oběti našich předků a dovolit, aby se něco takového znovu opakovalo.