Knihu jsem chtěla jenom vyzkoušet. Tak jsem to udělala. Co jsem zjistila?
Že není pro každého.
Že jsem ráda, že byla půjčena z knihovny.
Že jsem asi už stará, protože jsem nepochopila chování žádné postavy v knize.
Je to hodně o hudbě a potom prej pro čtenáře Dívky ve vlaku. Chápete tedy ten zásadní problém? Kdekoli se někdo ztratí, je to Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Jenže tahle kniha ani...
Knihu jsem chtěla jenom vyzkoušet. Tak jsem to udělala. Co jsem zjistila?
Že není pro každého.
Že jsem ráda, že byla půjčena z knihovny.
Že jsem asi už stará,...
Knihu jsem chtěla jenom vyzkoušet. Tak jsem to udělala. Co jsem zjistila?
Že není pro každého.
Že jsem ráda, že byla půjčena z knihovny.
Že jsem asi už stará, protože jsem nepochopila chování žádné postavy v knize.
Je to hodně o hudbě a potom prej pro čtenáře Dívky ve vlaku. Chápete tedy ten zásadní problém? Kdekoli se někdo ztratí, je to Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Jenže tahle kniha ani jednomu nesahá ani po kotníky. Taky je tam hodně hudby a hodně odkazů na hudbu. Jako jestli nic z toho neznáte, tak vám navození nálady hudbou bude k ničemu. A vlastně to nejspíš celý přeskočíte jako nepodstatné a navíc, takže vám přidaná hodnota, na které kniha staví svou jinakost, bude k ničemu. Pokud znáte, pojede vám vždy daný song v hlavě. Kdyby na konci knihy byl seznam skladeb nebo odkaz, kde to je celé v playlistu, tak by to bylo ok. Ale tady nebylo ani jedno z toho. Škoda. Ještě navíc k tomu mi vadila forma, kterou to je psaný. Myslela jsem, že zprávy budou jenom na začátku. Ségra neodepisuje, nejspíš kaput, po pár letech (já chápu, že byla ještě holka, když se to stalo, ale po tom všem, co se stalo, bych čekala, že dospěje dřív a dřív se pustí do "vyšetřování") začnu pátrat, co se stalo a přestanu psát. Ne, tahle holka stále píše zprávy své (údajně) mrtvé sestře, a vždy na začátek dá mood song. A potom jede normální vyprávění. S přímou řečí, reakcí ostatních, s popisy. Proč je celou dobu zvolená forma zpráv?! Ne, nepůsobilo to na mě zajímavě. Zdálo se mi to divný, trapný, nemám tenhle nelogický nesmysl ráda, protože takhle, touhle formou, nikomu nepíšete. Jenom než se hlavní hrdinka vyžvejkne, myslela jsem, že u toho usnu. Topila jsem se balastu slov, která byla navíc. Což mi obvykle nevadí, ale tohle bylo vážně nudně psaný.
Oceňuju snahu vydavatelství vydávat "i něco jiného" (nebo krytí, že jim lepší autory "kradou" jiná vydavatelství, a tak to jenom vypadá). Tj i jiné autory než z Británie, Ameriky, Austrálie a Skandinávie, jak to je ve většině středního proudu. Ale možná ti ostatní ví, proč od těhle experimentů dávají ruce pryč.
Ale musím napsat ještě nějaké plus knize. Ať nejsem opět označená jako "ta, která nemá ráda Omegu" a "ta, jenž soudí bez přečtení knihy". Ta obálka je hezká. Stačí?
Takže dík, Skrytá písni. Najednou mě přešla chuť uvozovat své zdejší komentáře ke knihám mood songem. Slečna z téhle knihy mi to znechutila. Jako sorry, ale vy když píšete své sestře, když se pohřešuje a vy nevíte, co s ní je a dáte tam mood song?! Ok, v tom případě to nemáte v hlavě v pořádku...
Navíc mě pobavil výběr songů. Hrdinka zná a poslouchá zároveň The Smiths a The Struts, takže to není zaseklá konzerva ani současná dámička a nezná Die Antwoord? Takže na straně 69 jsem přestala brát vážně výběr songů. Jí mnohem dřív.
A ještě ten aspekt sociálních sítí, kterým dalo korunu zamyšlení: "Stále si myslím, že je trochu divný, že ona i Hannah tvrdí, že jsou tvý nejlepší kamarádky, i když nejsou přáteli na facebooku." Wtf? V hlavě jsem měla ohňostroj. Takže děti, pokud nejste kamarádi v životě a zároveň na netu, tak se to nepočítá. Kapiš? (Navíc ta věc, že když dvě mají rády tu třetí, neznamená to automaticky, že první a druhá se mají rády navzájem. Matematika přátelství v téhle knize dosáhla erroru.) A potom zamyšlení pokračuje: "Ale je taky možný, že se z přátel odebrali. Jenže soudě podle velikosti tohohle města se musejí znát." Takže už chápete, proč má kniha tolik stran?
A protože Nika je vážně hloupá, tak si na pomoc vezme dva vyhulence, fetku, divnou holku a ještě se kolem motá ex její ségry, ze kterýho je vykváklá (teda, ono stačí být v kapele a je z vás vykváklá, ať jste, kdo jste). No, nekupte to! Chová se jako kdyby byla na tripu za svou oblíbenou kapelou, ne jako holka, která chce zjistit, co se stalo její sestře. Jak jí mám potom jako čtenář brát vážně? Protože i ta Rachel, co ráda jezdila vlakem a měla ráda alkohol, byla ve výsledku dobrý (dobře napsaný) charakter. O téhle slečně jsem se dozvěděla co? Přemýšlím. Nevím. A jak brát vážně žánr, za který se kniha zkusila schovat? Protože...
...není to thriller, jak je velkým písmem (skoro stejné velikosti jako jméno autorky) psáno na obálce. Je to sonda do života současných dvacátníků, kteří jsou zahledění do sebe a nevidí nic kolem. Což mě nebaví. Ale výsledku bylo ono zmizení (nechci spoilerovat, proto stále používám slovo zmizení) vysvětleno prázdně a akorát víc ukázalo na nesmyslnost celého textu předtím.
Pamatujete, jak to bylo napínavý, když dřív skoro každá kapela dávala na své album Hidden Track? S MC to bylo těžší. Já nerada přetáčela kvůli poškození materiálu. U CD to bylo lepší. Zapamatuju si čas a příště posunu. Tahle kniha byla opravdu hidden track. Ke konci jsem vážně čekala, jestli tam nebude ještě něco zajímavého. Ale ne-e, nebylo.
Závěr byl tedy spíš k zasmátí. Kdy se čtenář dozví, co se všechno stalo a jak to bylo, vzhledem k tomu, kam nás autorka celou cestu vedla.
ZAČÁTEK SPOILERU
("Od tý noci nemohu vystát hlas Brandona Flowerse."...Já měla za to, že tak to má hodně lidí už od prvního alba The Killers. A to ani nikdo z nás nepotřeboval nikoho zabít!)
KONEC SPOILERU
Číst více
Číst více