Polský básník ANDRZEJ SULIMA-SURYN (1952–1998) patří k osobnostem, pro které je poezie životním postojem a psaní záznamem duchovní cesty, ne literaturou. Duší filosof, povoláním tulák a host. Jeho přirozenost mu neumožňovala vstoupit do kruhů oficiální literatury, dbát o publikování a šíření svých textů. Dílo přesto nezaniklo, jméno a osobnost autora nejsou zapomenuty. V kontextu polské literatury je považován, bez vlastního vědomého směřování, za svébytného pokračovatele odkazu Edwarda Stachury, přiznávaným básnickým vzorem byl Czesław Miłosz. Surynovy texty jsou výrazem marnosti, nekonečné krásy i směšnosti života, snahy o nastolení souladu cesty askeze se smyslovostí a smyslností. Formální inspirací je prostota východních poetických forem, životními zdroji ideály křesťanství, buddhismu a taoismu, myšlenkovým východiskem úvahy a závěry C. G. Junga, G. I. Gurdžijeva, T. Mertona, R. Steinera, A. de Mella. Protiváhou těchto inspiračních zdrojů a rysem, který ze Surynovy tvorby činí zcela osobitou výpověď nespojenou s žádným náboženským nebo filosofickým systémem, je jeho smyl pro humor, obliba žertů v podobě slovních hříček, ironický odstup od velké filosofie i sebe samého. Texty do této knihy byly vybírány se záměrem vytvořit portrét neobyčejného člověka. Aby byl co nejživější, básníkova tvorba je rámována texty jeho blízkých a přátel snažících se slovy zachytit nezachytitelné charisma jeho osobnosti.